"Shoulder season" neboli období mimo hlavní snowboardovou sezónou probírají Karakoam Bindings s kanadskou snowboarďačkou Marie France Roy.
0 Comments
Kanadský dokument nás provede po různých místech světa, která reprezentujou, jakým způsobem lidi zasahují do přírody a názorně tak vysvětlí, proč se toto naše působení dokonce označuje jako nové geologické období zvané antropocén. Těžba nerostů, globální oteplování, bělení korálů nebo vymírání druhů jsou jedny z mnoha témat, kterých se dokument během hodiny a půl dotkne. Prostřednictvím dokumentu projedeme nejdelším tunelem světa, navštívíme jedno z největších smetišť na světě a zúčastníme se pálení slonoviny v Keni. Záběry z ptačí perspektivy na zpustošenou krajinu nepotřebují mnoho komentářů a film je často jen tichou přehlídkou našeho díla. Mnoho z největších zásahů do přírody způsobených průmyslem nakonec často vyústí v nepostradatelné produkty jako jsou třeba sochy s holými zadky nebo sošky vyřezávané ze slonoviny, které jsou tak ohavné, že bych to nekoupila ani za dolar. Nuže, za poměrně krátkou dobu úspěšně pustošíme to, co se na planetě tvořilo miliony let bez naší pomoci. Ironií je, že můžeme kroutit hlavou nad tou zkázou jak chceme, ale i tento článek vzniká na noťasu, jehož baterie nejspíš pochází z nějakého podobně zpustošeného místa. Nepropadejme ale beznaději, když odcházíme z kina. Je dobré si občas připomenout, že všechny produkty kolem nás měly nějaký dopad na přírodu a že se musíme v našich životech neustále snažit uskromňovat, přestože je dnes tak snadné si pořídit cokoliv nás napadne. Tyto dokumenty mívají zvláštní moc v nás probudit pocit beznaděje, když pozorujeme tak obrovské plochy zničené přírody a tušíme, že většina lidí na této planetě stejně není dostatečně motivovaná něco doopravdy změnit. Když ale na plátně kina hoří hromady sloních klů, které všechny do jednoho patřily živým bytostem, říkám si, že se staly obětí rozežranosti jen pár jedinců. Tak vidíte, co pár jedinců dokáže. Na kterou misku vah si stoupnete vy?
Brána do Parku Morro do Diábo v Brazíli, kolem pastviny, plantáže a najednou BUM, brána do posledních kousíčků chráněného Atlantského pralesa (deníky z Brazílie budou brzy na blogu, zatím jsou ke čtení na staré adrese :) ) Knížka otevírá obzory a nabízí další zajímavé úhly pohledu. Zaujala mě kapitola o neandrtálcích a zkoumání našeho lidského "šíleného" genu, který lidi pohání vpřed za poznáním, tvořením a v důsledku většinou taky ničení všeho okolo. Navzdory názvu v knize zároveň popisuje, kolik je na světě nadšenců a ochránců přírody, jak se své chyby často snažíme (někdy více či méně) úspěšně napravit a snažíme se nalézt tu správnou cestu, jak na planetě hospodařit a zároveň nezahubit všechno to živé, co tu po našem příchodu ještě zbylo. Po přečtení této knížky jsem se opět uvrdila v pohledu na věc, že naše sentimentalita a pocit, že dřív jsem snad žili v harmoničtějším souladu s přírodou, je iluze. A pokud ano, tak jsme tak s největší pravděpodobností nežili cíleně. I po pár cestách do různých koutů světa jsme se s kamarádkami shodli, že naše ideály o nahatých domorodcích s neposkvrněným poutem a respektem k přírodě jako v Avatarovi, se taky spolehlivě rozpadly. Vždycky asi byly skupiny lidí, kteří se snažily přírodu chránit a těch, co ji naopak bezcitně drancovaly. Přesto, v dnešní době, se o ochranu zajímáme čím dál víc a možná, že i nejvíc, než když jsem se kdy dřív zajímali. Taky nemáme na vybranou, když se v oceánu tvoří plastový kontinent a orná půda na jižní Moravě připomíná vyprahlou poušť. I když je situace docela zoufalá, každý si může vybrat, jestli bude propadat skepsi a beznadějně nad ní zoufat, nebo ji bude řešit a třeba jen svými běžnými každodenními úkony směřovat k lepším zítřkům. Nezapomínejme na NAŠE pouto s přírodou. Planeta si vždycky nějak poradí. Nás příroda nepotřebuje, ale my ji ano. Vodopád Sao Joao
Občas jsem se musela při čtení trochu přemáhat, protože se v ní všechna ta moudrost omílá pořád dokola, ale v ten správný moment se psem schouleným u nohou, vonnou tyčinkou a hořící svíčkou, je to jako balzám na duši. Na cestu do Himálají za studiem buddhistické jógy se prostřednictvím této knížky určitě ještě někdy znovu ráda vydám. A kdo ví, třeba někdy podniknu něco podobného :) Autor vydal ještě podobnou knížku - Snowboarding to Nirvana Krkonoše Ke článku bych ráda připojila i pár odkazů, co mi knížka připomněla...
- úplně poprvé jsem o snowboardingu v Himálaji četla na jednom ze svých oblíbených blogů, kterým je Žandapandavtokiu - odkaz - zrovna před pár dny jsem si všimla, že portugalská surfařka a umělkyně Lizzy se nějak nasrala a začala tvořit ilustrace na téma zasraný surfařský průmysl :) - odkaz, o Lizzy jsem psala i v jednom článku o Portugalsku Vyprávění malého chlapce o cestě, na kterou ho vzal jeho otec společně s celým zbytkem rodiny, stejně jako to s ním kdysi udělal jeho dědeček. Obdivuhodná cesta rodiny s malými dětmi více i méně exotickými krajinami za hledáním těch nejlepších vln a hlavně Velké ryby, kterou mají v plánu během svojí výpravy chytit. Film působí jako balzám na duši stejně jako pohled na párek surfařů (Aamion and Daize Goodwinových) při jízdě na vlnách. Především jezdit jako Daize, to je prostě sen! Vyprávění má spád, je vtipné a i když jsem vlastně jen ležela na gauči a čučela na telku, měla jsem pocit, že jsem úplně splynula s přírodou na obrazovce a celou cestu prožila s nimi. Film byl v uplynulém roce na plátnech všech možných surfařských filmových festivalů a shlídnout se mi ho konečně podařilo na Netflixu. Oficiální stránky filmu: https://www.giventhemovie.com/about Trailer: Alana Blanchard, Bethany Hamilton a spoustu dalších surfařských hvězd mě nikdy tolik neoslovily jako právě Lauren Hill. Z Floridy, kde vyrůstala a ve 14 letech chytila svoji první vlnu, později vycestovala studovat do Austrálie environmentální vědy a sociologii. Všechny svoje zájmy propojila a studia zakončila prací o environmentální etice a surfařské kultuře. Austrálii dnes už považuje za svůj domov, žije tam se známým surfařem a aktivistou v ochraně oceánů Davem Rastowichem a nedávno se jim narodilo děťátko. Za nakažlivým úsměvem a jiskřivýma očima Lauren vidím spoustu odvedené práce, silnou laskavou osobnost ale hlavně spoustu radosti ze života. Prezentuje surfing a životní styl kolem něj přesně tak, jak ho spoustu z nás vnímá nejraději. Upozorňuje na to, že se dnes bereme příliš vážně a s tím nejde než souhlasit, v surfingu obzvlášť. Mám pocit, že tato osoba dokáže lidi znovu napojit na surfování s jeho původní podstatou, přímo to z ní vyzařuje. Což může znít směšně, když jsem ji vlastně nikdy neviděla na živo. Věřím ale, že v tomto případě nejsou moje představy o mém idolu zkreslené. Vždyť jen skutečnost, že dala v mládí přednost studiím před kariérou profesionální surfařky, naznačuje mnohé. Další, čím mě Lauren okouzlila, je, že neskrývá svoje sympatie k menším vlnám. Na videích neřeže ostré zatáčky na velkých vlnách a neběhá po pláži se shortboardem v podpaží. Místo toho se nechává unášet pohodovýma vlnama na dlouhém longboardu a elegantně tančí s oceánem. Při pohledu na to splynutí a hravost jsem si uvědomila, že tohle je možná přesně to, co hledám, a že k tomuto stylu tíhnu i na longboardu na kolečkách, to jen potvrzuje. Lauren se kromě aktivit v ochraně přírody, proslavila také díky svému blogu SEAKIN, kde se kromě životního prostředí a ochraně oceánů, zabývá postavením a vnímáním žen v surfingu. Ráda se dívám na videa o Lauren, když potřebuju povzbudit, namotivovat nebo se jen chci podívat na hezké surfařské video. Mohla bych ji poslouchat stále dokola. Její úspěchy mi dodávají naději, že spojení všech různých zájmů není nic nemožného. Poslední tečkou bylo, když jsem viděla, že mají s Davidem hnědou borderku. Tím se nekrompromisně stává mojí nejoblíbenější surfařkou na světě :-) Zajímavé odkazy:► Nedávno Lauren se svým partnerem Davem rozjeli WATERPEOPLE PODCAST ► Blog Lauren THE SEAKIN ► Rozhovor s BE YOUR OWN MUSE ► Lauren jako host v podcastu od Ashe Grunwalda TOP videa o LaurenMinulý rok Lauren představila z vlastní tvorby krátkou parodii na svět ženského surfingu, jak je prezentován ve většině videí a jak je to ve skutečnosti. Nepochybně si tímhle výtvorem získala sposutu příznivců :-) Lauren jsem dřív tolik neregistrovala a přitom jsem ji v roce 2016 viděla v krásném surfařském filmu Bella Vita, kde přijela s Davem a jeho kamarádem objevovat vlny, a teď se podržte - do Itálie. Během našeho putování po jihozápadním pobřeží Francie jsem měla jedno přání - koupit si knížku s příběhem o surfování, kterou si budu doma během zimních měsíců číst a přenášet se tak zpátky k oceánu, když to budu potřebovat. A během našeho putování mě pořád pronásledovala knížka s názvem Surf Mama. Už z názvu vyplývalo, že autorka asi nebude vykládat příběh o mladé holce, co si jela splnit svůj surfařský sen, ale rovnou o matce, co sbalí celou svoji rodinu a opustí deštivé Irsko, aby se ve francouzském Biarritzu pustila do plnění svého snu, který snila už příliš dlouho. Knížka neoplývá otřelýma frázema, Wilma si ze sebe dělá srandu, kde může, místo, aby se zoufale snažila svým příběhem někoho dojmout nebo se snad pokoušet vypadat jako cool surfařka. Místo toho popadne prkno do jedné ruky, pivo do druhé a vrhá se do 30cm vln, kde se přesvědčí, že i psi dokážou surfovat líp, než ona. Představte si Bridget Jones, jak se snaží svůj ztroskotaný život napravit u oceánu. S touhle knížkou jsem měla až překvapivě šťastnou ruku, Wilma mi ani na chvilku nedovolila, abych svůj surfařský sen brala příliš vážně a takových knížek si moc cením! Příběh Wilmy Johnosnové je ale i přes všechny srandičky obdivuhodný. Dokázala všem, že nikdy není pozdě! Ať už to byl film, knížka nebo články, nepřestávala mě na Dian Fosseyové fascinovat její oddanost gorilám. Jakoby ochrana goril bylo jejím jediným jasným posláním. Věnovala se tomu naplno, tak jak by to mělo vypadat i v mnoha ostatních případech ochrany. Nejednou jsem přemýšlela, jak dokázala oželit všechny "obyčejné" životní události jako mít rodinu, věnovat se jiným končíkům...ne, prostě běhala po pralese, odháněla pytláky a aktivně chránila gorily, které tolik milovala. A tak to taky nezůstalo bez následků. Kromě mnoha přátel, si nadělala spoustu nepřátel. Dala by se označit za blázna, nebo to tak alespoň spoustu lidí utrousí. Mně ale nepřestává hlodat pocit, že možná prostě jen dělala pořádně svou práci. I když byla hodně radikální, jakoby Dian gorilám seslaly nějaké vyšší síly, protože přišla právě včas, aby chránila poslední horské gorily. O Dian byl kdysi dáávno natočený film a k dostání je i její stejnojmenná knížka "Gorily v mlze". Film je nádherný, dojemný a líp ho snad už udělat nemohli, takže na seznámení s Dian ideálka! Trailer: Knížka mi dala zabrat. Kdo není milovník zvířat a rozhodně ho nezajímá až tak podrobný život goril jako spíš zajímavosti o životě Dian, může ji v klidu vynechat. Některé pasáže už byly někdy fakt moc,... příliš podrobné a stejně jsem se ztrácela ve všech gorilích jménech a jejích vztazích napříč tlupami. Jelikož ji ale psala sama Dian, je to cenný poklad, tak jsem ho trpělivě překousala a nakonec jsem byla ráda, protože v závěru se vždycky stalo něco zajímavého. Bylo taky zajímavé nahlídnout do pracovních povinností tak aktivního gorilího ochranáře a vědátora jako byla Dian. Pro milovníky goril povinná četba, těžko existuje rozsáhlejší popis jejich chování a zajímavostí z jejich života. Knížku si doporučuju sehnat z databáze knih, popřípadě ji můžu taky zapůjčit. V poslední době jsem na Dian narážela čím dál častěji. Například National Geographic o ní v září vydal krátký článek a seriál "Dian Fossey: Secrets of the mist". Seriál je v těchto dnech možné sledovat i na českém NG channelu!!! ODKAZ na program. Trailer: Jsem si jistá, že tahle odvážná ženská zanechá stopu v každém z nás. K některým pasážím v knize, filmu a dalších zdrojích se budeme určitě vracet i v budoucnu pro inspiraci a dodání odvahy.
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |