Možná, kdybychom jezdili více na kole, jedli méně masa, neplýtvali bez rozmyslu a cestovali udržitelně, nebyla by za nějaký čas klimatická změna tak neúprosná. Influencerky a youtuberky se v uplynulých letech mohly zpřetrhat, aby před kamerou zamávaly s co nejoriginálnějším menstruačním kalíškem, plátěnou taškou nebo tím nejpřírodnějším šampónem. Možná, kdyby se z bezobalového životního stylu nestal v mnoha případech jen další trend, jehož následování těm skutečně odhodlaným způsobí především finanční vykrvácení a eko-depku, nebyly by po čase extrémní výkyvy teplot noční můrou hospodářů. Možná by pak tolik obávaný mráz během pár březnových nocí zase jednou nespálil květy našeho již rozkvetlého meruňkového sadu. Jako už v několika předešlých letech, nechaly se naše stromy zlákat brzkým příchodem teplých dní a znovu se za to pěkně (doslova) spálily. Celá rozhozená a plná bezmoci procházím sadem a při pohledu na stromy s povadlými zahnědlými květy se ve mně všechno svírá. Vyčítavým pohledem cestuji rozsáhlou Moravskou pouští obklopující naši vesnici. Vyprahlé lány polí se vlní všude kolem a některé úseky jsou obzvlášť názornou ukázkou nešetrného obdělávání půdy.
0 Comments
Kanadský dokument nás provede po různých místech světa, která reprezentujou, jakým způsobem lidi zasahují do přírody a názorně tak vysvětlí, proč se toto naše působení dokonce označuje jako nové geologické období zvané antropocén. Těžba nerostů, globální oteplování, bělení korálů nebo vymírání druhů jsou jedny z mnoha témat, kterých se dokument během hodiny a půl dotkne. Prostřednictvím dokumentu projedeme nejdelším tunelem světa, navštívíme jedno z největších smetišť na světě a zúčastníme se pálení slonoviny v Keni. Záběry z ptačí perspektivy na zpustošenou krajinu nepotřebují mnoho komentářů a film je často jen tichou přehlídkou našeho díla. Mnoho z největších zásahů do přírody způsobených průmyslem nakonec často vyústí v nepostradatelné produkty jako jsou třeba sochy s holými zadky nebo sošky vyřezávané ze slonoviny, které jsou tak ohavné, že bych to nekoupila ani za dolar. Nuže, za poměrně krátkou dobu úspěšně pustošíme to, co se na planetě tvořilo miliony let bez naší pomoci. Ironií je, že můžeme kroutit hlavou nad tou zkázou jak chceme, ale i tento článek vzniká na noťasu, jehož baterie nejspíš pochází z nějakého podobně zpustošeného místa. Nepropadejme ale beznaději, když odcházíme z kina. Je dobré si občas připomenout, že všechny produkty kolem nás měly nějaký dopad na přírodu a že se musíme v našich životech neustále snažit uskromňovat, přestože je dnes tak snadné si pořídit cokoliv nás napadne. Tyto dokumenty mívají zvláštní moc v nás probudit pocit beznaděje, když pozorujeme tak obrovské plochy zničené přírody a tušíme, že většina lidí na této planetě stejně není dostatečně motivovaná něco doopravdy změnit. Když ale na plátně kina hoří hromady sloních klů, které všechny do jednoho patřily živým bytostem, říkám si, že se staly obětí rozežranosti jen pár jedinců. Tak vidíte, co pár jedinců dokáže. Na kterou misku vah si stoupnete vy?
Příroda volá, tak balíme batohy a vyrážíme na výlet do hor. Po týdnech strávených balením čajů a koření ve fabrice to potřebuju jako sůl. Celá nedočkavá švitořím na Arčího adresu spoustu nadšených prupovídek, kterým nemůže rozumět, ale tváří se, jakoby naopak rozumněl moc dobře každému slovu, oči mu svítí a sdílí mé nadšení. “To máš croxy, co nosíš ke slepicím?” koukám překvapeně na Tomášovy skvrnité boty, když míříme k nádraží. “No a co, to jsou nejlepší boty.” potvrdil moji domněnku. “Jak jsi to vůbec poznala? Vždyť jsem si je umýval.” Ten kluk má styl. Třeba se budou jednou takové boty prodávat za tisícovku. Už jsem viděla kalhoty rádoby zacákané jako od malíře nebo žabky, které vypadaly jakoby je přežvýkala kráva. Čekáme na vlak. Arčí se raduje ze života a při jednom špatně vypočítaném výskoku uštředil mému milovanému chovateli slepic nemilosrdný úder přímo mezi nohy. Opět nastal ten okamžik, kdy se mermomocí snažím představit si, jak moc to asi bolí. Moje úsilí je úplně marné, Tomášův fialový obličej napovídá, že takovou bolest jsem nikdy nezažila. Chvíli se zvědavě vyptávám a při podrobnějším popisu celého průběhu bolesti pokorně děkuji, že nejsem chlap. Ve vlaku vylovím z batohu snídani, na kterou se už tolik těším. Arčí se skromně rozvalil přímo uprostřed uličky, jak je jeho otravným zlozvykem. Vystavuje tak spolucestující tvrdé zkoušce charakteru. Kdo je psa ochotný s úsměvem překročit a kdo nás jediným podrážděným pohledem zpraží a zároveň požádá abychom si “toho psa laskavě dali na bok”? Parkrát Arčího přemluvím, aby si lehl k nám, ale po chvíli se vždycky přestěhuje. Kašlu na rozvoj svého charakteru, po zbytek jízdy jsem bezohledná a věřím v lidskou schopnost překročit psa. V Šumperku stíháme před přestupem na další vlak krátkou návštěvu centra spojenou s využitím tamních veřejných služeb – malebného Coopu a bankomatu. Hledíme na sochu dvou dětí pod deštníkem, Arčí očůrá pár rohů a následně si s velkým zájmem prohlíží I tento páreček dětí. Vodítko mu úspěšně znemožnilo spáchat ten vandalský čin, a tak aspoň demonstrativně očůral nedaleký odpakový koš. Čas letí, není zbytí a my musíme toto úchvatné místo opustit. Na nádraží Tomáš přichází s tyčinkou KitKat. Jako samozvaný zastánce produktů bez palmového oleje hluboce klesl v mých očích. Pokárala jsem ho, že právě jí orangutanní prst* a nastoupili jsme do dalšího vlaku. Šumperk už je takové horské městečko, přemýšlela jsem, kde nám bude v zimě konec. Kéž by někde na horách! Kromě nás nastoupil do vlaku nával turistů. Sedli jsme na poslední volná místa v uličce u toalet. Bohužel se snad každému přitomnému chtělo po cestě na záchod. Arčího uhýbací manévry jsme intenzivně trénovali až do Koutů nad Desnou. V mezičasech hltám článek o Novém Zélandu v časopisu Lidé&Země a paní před námi klopí víno. Je čím dál hlučnější a rozvernější. V Koutech se většina lidí odebrala k lanovce. Praly se vě mě pocity úlevy, že davy nemíří do lesa s námi a znechucení nad tím, jak líná je většina populace. Přemohl nás ovšem ještě primitivnější pocit – hlad. Hulákání opilé paní se pomalu ale jistě vytrácelo v dálce, když jsme se blížili k restauraci. I přes bohatou snídani, kterou jsem na cestu připravila s ušlechtilým ekonomickým záměrem, jsme si po polívce objednali rovnou celý oběd. Ovlivněná ranní četbou jsem začala vzpomínat na naše starodávné plány s cestou na Zéland. Snad ještě teď mám někde vytištěné manuály, jak přivézt psa na Zéland a co vše je potřeba zařídit. Je to jeden z těch plánů, co zůstal pohřben v šuplíku. Po druhém pivu se mi začalo stýskat po opilé paní, teď už bych její společnost ocenila více. Nejvyšší čas vyrazit. Chichotání mě přešlo u prvního kopce. Měl přinejmenším 89 stupňů a sluníčko hřálo víc, než jsme očekávali. Míříme k horské chatě Švýcárna. Rozplývám se nad krajinou a nasávám horský vzduch. Jen ty otravné motorky pořád řvou. Počasí vyšlo opravdu nádherné a to bylo zřejmě znamení pro všechny motorkáře v republice, aby přijeli užít jednoho z posledních dnů sezóny. Na nedalekých serpentinách to žilo, jakoby se tam konaly závody. Motorkáři jezdili nahoru a dolů, pořád dokolečka a rámus se rozléhal lesem tak silně, že na začátku trasy jsme skoro neslyšeli ani vlastního slova. A motorky jsme v dálce slyšeli po celou dobu výšlapu. Teprve těsně před Švýcarnou jsme došli do bodu, kde bylo konečně ticho. Tomu tedy říkám útěk před civilizací. Chudáci zvířata, to asi poslední dobou neměli moc klid. Konečně ticho, buchta a kafe. Hodili jsme batohy do pokoje a ještě se nalehko vydali na kratší procházku k Vysokému Vodopádu. Procházeli jsme krásným lesem plným balvanů a skal, který na mě působil jako úplný rysí ráj. Jestlipak chodil po tomhle kmeni? Nebo po tamtom vzadu? Vzhledem k názvu jsem se na vodopád hodně těšila. Nakonec se ukázalo, že to sice býval nejvyšší vodopád Jeseníků, ale to bylo před povodní a následným sesuvem půdy v roce 1880. Z původních 48 metrů se zmenšil na dnešních 28. Sestupovali jsme podél Studeného potoka po dřevěných lávkách a schůdcích. Hopli jsme na Sokolí skálu, ze které byl pěkný výhled a sešli jsme ještě o něco níž. Den se rychle krátil, a tak I my jsme se už otočili a vraceli se k chatě. Nejsem si jistá, jestli jsme samotný vodopád viděli, ale minuli jsme několik menších kaskád. Na Arčím bylo vidět, že “doplňková” procházka, při které jsme ušli dalších neplánovaných 6km, se na něm začínala podepisovat. Na chatě byl klídek, usádlili jsme se v pokojíku a dali si véču. Arčí v teple upadl do bezvládého spánku a přetrpěl I můj pokus o masáž nohy. V Doublu zase prohrávám, ale horká čokoláda mi nedovolí si z toho dělat těžkou hlavu a vyvolávám další a další zoufalé odplaty. Tyhlety horské chaty mají něco do sebe, Švýcárna je navíc nejstarší v Jeseníkách a dříve budova sloužila jako pastevecká salaš. Není nad to se ráno probudit přímo uprostřed hor s krásným výhledem a východem Slunce. Doufali jsme, že když ráno brzo vyjdeme, vyhneme se davům, které jsme o státním svátku předvídali. Ranní snídaně byla hodně štědrá a to byl parádní začátek dalšího dne. Počasí se tvářilo stejně přívětivě jako včera a vyrazili jsme do chladného rána. Za chviličku už jsme byli pod Pradědem. Stoupali jsme po asfaltové cestě k vysílači na vrcholu. Lidé míjející nás v protisměru byli zabalení do čepic, rukavic a šál, zatímco my vrstvy strhávali. Mraky pokryly krajinu pod námi jako naducaný koberec a nad nimi se třpytila azurová oboha. Po krátkém kochacím kolečku nás studený vítr odehnal a dolů už jsme šli zabalení jako sněhuláci, vymrzlí úplně stejně jako ti před námi. Na nedalkou Ovčárnu už nejspíš přijel první autobus, protože lidí rychle přibývalo. Také auta po asfaltové cestě jezdila jak pominutá a mě začelo docházet, že večer na Švýcárně byla jediné chvíle, která by se dala označit za to, co si představuju pod výletem do hor a útěkem do přírody. Příště snad půjdu zase jen k nám rybníku a tentokrát budu o to vděčnější za ten luxus, že v našich lesích kolikrát nepotkám ani živáčka. Naším cílem byla Karlova Studánka a zvolili jsme trasu kolem Bílé opavy po lávkách a schůdcích. Arčí úzké lávky naštěstí zvládal úplně v pohodě, stejně jako míjení se s pejsky v protisměru. Byla to ta nejkrásnější část výletu a lidí prý bylo pořád málo, vzhledem k tomu, že v létě se prý trasa otevírá jen v jednom směru. Mně už to ale chvilkama připomínalo mačkanici na pražkých eskalátorech. Ročně touto trasou projde více než 100 000 turistů. Takový nápor turistů už hůře snáší I právě ta chráněná příroda, za kterou sem tyto davy jezdí. Především trpí sešlapané rostliny. U vody (I pod vodou) jsem vyhlížela skorce vodního, ale bez úspěchu. Karlova Studánka je krásné lázeňské městečko s pramenem minerální vody. Tady náš výšlap končil. Promrzlí jsme si dali palačinky v cukrárně, což bylo jediné místo, kde nebylo plno. Před příjezdem autobusu jsme se s Arčím ještě vyhřívali na malém travnatém plácku, kam svítilo Sluníčko. Čekala nás dlouhá cesta domů. Byl to krásný nezvyk jet v neděli domů a nelámat si hlavu nad tím, kdy dopíšu seminárku nebo jestli se stihnu naučit na zkoušku. Ve vlaku vedle mě seděl jeden kluk a očividně ho podobné otázky právě hodně trápily. Koukal nervózně z okna, pusou si naprázdno něco opakoval a pokukoval po papíře položeném u okna. Chudák, přitížilo se mi jen při pohledu na něj. Odvrátila jsem od něj pohled do časopisu a užívala si, že už nejsem členem jeho gangu. Budu si číst, co chci a nikdo už mě z toho nebude zkoušet. *KitKat Orangutaní prst Další fotky:Pár odkazůProč je nebe modré, země kulatá, Frodo bílý a síla zvyku tak zakořeněná? Přestože ráda objevuju nové kouty Země jak různě po světě tak i za domem, nedělám to tak často, jak bych si představovala. A v tom druhém případě to platí dvojnásob. Když před lety postavili za kopcem novou cyklostezku, rychle jsem si zvykla mířit s longboardem právě tam. Trasa bývalé železnice se stala naší novou oblíbenou procházko-projížďkovou lokalitou. Kopečky různých tvarů se vlní za širokými lány polí a cestu lemuje potůček Trkmanka, prostě prostředí, na které se dobře zvyká. Bylo to ale až s Lindou, kdy se hranice mého nově vyhraněného procházkového teritoria smělě posunuly dál než za okraj asfaltové cyklostezky. Když během její návštěvy u nás řezala obloučky a nasávala kouzlo jižní Moravy, zaujal ji v dálce jeden z kopečků. "Co je to za divnej kopec?" zavolala na mě zatímco jsem se na longboardu dmula pýchou nad krásou scenérie, kterou mám za kopcem (nebo dvěma). Zaraženě jsem přibrzdila a hleděla na vskutku divnej kopec. Vypadal, jakoby mu v půlce někdo useknul špičku a odhodil ji někam za Pálavu. Ještě víc mě ale zarazil pocit, jako bych ten kopec viděla poprvé. A že ačkoli leží jen nedaleko od mého bydliště, jen nepatrně tuším, co by mohl být zač. Doteď jsem okolí cyklostezky vnímala jako jednolitou scenérii, kulisu, která dotvářela pohodovou atmosféru našim projížďkám. Krajina, kterou jsem považovala za tak důvěrně známou najednou úplně změnila tvář. Najednou se mi zdála být úplně cizí. Lindina otázka tak zůstala nezodpověděna. Po tomto nenadálém osvícení mě začaly zelené svahy kouzelných kopečků lákat. Uprostřed holých polí totiž působily jako oáza života. O pár týdnů později jsem s Arčím, průzkumnickou výbavou a longboardem vystoupila z autobusu v Želeticích. V uplynulých dnech se tropická vedra střídala s příjemnými chladnějšími dny. Na dnešní den případly tropy. Zelená turistická značka nás měla dovést k úpatí kopečků, které, jak se ukázalo, jsou Národní přírodní památkou zvanou Na Adamcích. Délka trasy čítala závratný 1 kilometr. Vzhledem k nelítostnému vedru mi ale vůbec nevadilo, že neodvedeme zrovna dech beroucí sportovní výkon. Koneckonců, strmé svahy nám dech sebraly hned chvíli potom, co jsme se vydaly mimo stezku. Zdání neklamalo. Po vstupu na stezku jsme se ocitli v prostředí překypujícím životem, jak už to v chráněných ostrůvcích zbytků zeleně bývá. Každé zákoutí bylo pro nás nové, osvěžující a po výstupu na vrcholek toho divného kopce se mi naskytl nový pohled na okolí mého domova. Nad nedalekými poli kroužilo nespočet poštolek vyhlížejících hraboše. Jedna asi měla chuť okusit i něco nového, zpomalila v letu těsně u nás, zvědavě natočila hlavu a prohlídla si nás okem černým jako perlička. To mi vykouzlilo na tváři úsměv, protože po takových setkáních mám vždycky nepopsatelný pocit štěstí. Stojím jako opařená a cítím se velmi poctěna nepatrnou pozorností, kterou mi hladový dravec věnoval. Kromě zajíců schovávajících se ve vysoké trávě a káňat mizejících za vysokými stromy, jsem dalekohled namířila na samičku ťuhýka, která posedávala na větvičce nedaleko od nás. Poznala jsem ji jen díky zoro pásce přes oko. Informační tabuli s popisem místní chráněné fauny a flóry jsem četla s blaženým pocitem, že už nejsem ve škole. Nadále mi dělá problém si pamatovat seznamy druhů a navíc mě znervózňovaly tři vosy, které si na tabuli stavěly hnízdo a upřeně mě sledovaly vetřeleckým pohledem. Tento oční kontakt mi nebyl zdaleka tak příjemný jako ten s poštolkou. Nicméně jsem zjistila, že oblast se spravuje podobným způsobem, jako to děláme na Rezekvítku, tedy mozaikovou sečí. Rostou tu tak chráněné druhy stepních rostlin a hemží se to tu vzácným hmyzem. Místo je chráněné především díky hadinci nachovému nebo taky velmi vzácnému konikleci velkokvětému. Součástí památky je i starý třešňový sad. Užívali jsme si s Arčím procházku pohádkovou krajinou a nechala jsem se unášet příjemným pocitem, že jsme konečně zase jednou vyrazili jinou trasou, než obvykle. Potom jsme se vrátili na starou známou cyklostezku a vraceli se k domovu na longboardu a zároveň utíkali před bouřkou a největším lijákem za celé léto.
Našim instantním procházkám v okolí Žarošic nic nechybí. Obzvlášť v létě nejčastěji zamíříme k nedalekému rybníku. Možná i proto je tak lehké zapomínat, že je pořád co objevovat. Přitom je tak jednoduché jít trochu jinou trasou, než jsme zvyklí, nebo popojet autobusem do vedlejší vesnice a objevovat místa, o kterých jsme ani netušili, že budou tak pěkná. Proč je tak jednoduché zakrnět v zajetých kolejích?
Brána do Parku Morro do Diábo v Brazíli, kolem pastviny, plantáže a najednou BUM, brána do posledních kousíčků chráněného Atlantského pralesa (deníky z Brazílie budou brzy na blogu, zatím jsou ke čtení na staré adrese :) ) Knížka otevírá obzory a nabízí další zajímavé úhly pohledu. Zaujala mě kapitola o neandrtálcích a zkoumání našeho lidského "šíleného" genu, který lidi pohání vpřed za poznáním, tvořením a v důsledku většinou taky ničení všeho okolo. Navzdory názvu v knize zároveň popisuje, kolik je na světě nadšenců a ochránců přírody, jak se své chyby často snažíme (někdy více či méně) úspěšně napravit a snažíme se nalézt tu správnou cestu, jak na planetě hospodařit a zároveň nezahubit všechno to živé, co tu po našem příchodu ještě zbylo. Po přečtení této knížky jsem se opět uvrdila v pohledu na věc, že naše sentimentalita a pocit, že dřív jsem snad žili v harmoničtějším souladu s přírodou, je iluze. A pokud ano, tak jsme tak s největší pravděpodobností nežili cíleně. I po pár cestách do různých koutů světa jsme se s kamarádkami shodli, že naše ideály o nahatých domorodcích s neposkvrněným poutem a respektem k přírodě jako v Avatarovi, se taky spolehlivě rozpadly. Vždycky asi byly skupiny lidí, kteří se snažily přírodu chránit a těch, co ji naopak bezcitně drancovaly. Přesto, v dnešní době, se o ochranu zajímáme čím dál víc a možná, že i nejvíc, než když jsem se kdy dřív zajímali. Taky nemáme na vybranou, když se v oceánu tvoří plastový kontinent a orná půda na jižní Moravě připomíná vyprahlou poušť. I když je situace docela zoufalá, každý si může vybrat, jestli bude propadat skepsi a beznadějně nad ní zoufat, nebo ji bude řešit a třeba jen svými běžnými každodenními úkony směřovat k lepším zítřkům. Nezapomínejme na NAŠE pouto s přírodou. Planeta si vždycky nějak poradí. Nás příroda nepotřebuje, ale my ji ano. Vodopád Sao Joao
Máte chuť udělat něco pro přírodu, jenomže v pět už je tma? Dneska přináším tři tipy, jak můžeme pomoct (nejen) ptákům! Začnu tím úplně nejjednodušíím... Podepsání peticeV Černé Hoře se momentálně bojuje o záchranu místa zvaného Ulcinjská salina. Místní saliny nejen zaměstnávají místí lidi, ale taky jsou lákadlem pro různé druhy ptáků, mezi nimi třeba i plameňák růžový!, kteří tudy migrují nebo zde hnízdí. Teď je tohle místo v ohrožení kvůli návrhu postavit zde luxusní hotel. Komu nápad připadá jako noční můra, může se zapojit do boje podepsáním PETICE. Více se dozvíte například v článku nového čísla časopisu Ptačí svět nebo na stránkách petice. Vyplnění dotazníkuZkuste otestovat svoje znalosti o nebezpečí, která číhají na ptáky v blízkosti lidských sídel. Dotazník vytvořený ČSO (Českou společností ornitologickou) zabere 5 minut a přispějete tak k průzkumu na dané téma a zlepšení ochrany. Třeba budete překvapení kolik projektů a práce je potřeba jen na vaší autobusové zastávce :) Koupení náramkuOrganizace Birdlife International zahájila na listopad spolupráci s projektem 4ocean, který prodává náramky, jejichž nákupem můžete přispět na ochranu konkrétního druhu nebo podpořit nějaký ochranářský projekt. Listopad je určen ochraně mořských ptáků ohrožených velkou měrou plastovými odpady v oceánu. Nákupem náramku přispějete na odstranění odpadu z vod oceánu. Podívejte se přímo na stránky! Ptačí náramky jsou k dostání jen v listopadu! (Podsouvačka - Jestli si to čteš, bratře, mami, tati nebo kdokoliv, kdo nevíte, co mi dát na Vánoce, tak teď jste si to právě přečetli) ... (chichichi) Plácněte se přes kapsuDarováním libovolné částky peněz si můžete dokonce koupit kousíček rezervace, která vzniká na Josefovských loukách. Není snad lepší způsob jak chránit přírodu, než vytvářet chráněné oblasti, ne? :) Podívejte se na celou problematiku na stránkách ČSO. Přikrmování v ziměKdo moc nevěří na podepisování peticí nebo kupování náramků, můžeme pomoci i přímo a vychutnávat si výsledky našeho snažení na vlastní oči. A protože začátek listopadu je údajně nejlepší čas na postavení krmítka a přikrmování ptáků, je nejvyšší čas se začíst do návodu od naší úžasně skvělé ČSO a pustit se do akce! Návod je online! ♥Mladý kormorán chocholatý, Berlengas, Portugalsko 2017 Sama jsem nakonec překvapená, kolik odstavců během psaní toho příspěvku vzniklo. Je to hlavně díky našim aktivním ornitologům, na které ve většině z textu odkazuju. Česká společnost ornitologická je partnerem světové ochranářské organizace Birdlife International. Koho by zajímalo, jak se může zapojit i za hranicemi své země, může se inspirovat i tam.
Doufám, že alespoň u jednoho odstavce jste si řekli, že těch pár minut za to stojí. Někdy, když jen vyplníme dotazník nebo pošleme peníze na neznámý účet, nemusíme mít úplně ten správný pocit, jako když vyrobíme vlastní krmítko a vidíme výsledky přímo před sebou. I na první pohled bezvýznamné dotazníky jsou ale důležitou součástí pro všechny další kroky v ochraně a jak dobré budou viditelné výsledky v budoucnu, závisí právě na nich a našem vlastním zájmu o to, aby se takové kroky vůbec podnikaly. PTÁKŮM ZDAR! Colin Firth ve filmu Úsvit měsíce od Woodyho Allena odměřeně popisuje aktivitu jako je "pozorování ptactva" coby nepochopitelně a mimořádně neproduktivní aktivitu. I když mamce tím způsobil záchvat smíchu následovaný konejšivým poklepáním po mém rameni, mám to štěstí, že ne jedna, ale hned dvě kamarádky byly opačného názoru. Ochotně se se mnou šly v té nejhorší zimě a fičáku potloukat v houštinách lemujících nádrže Nových Mlýnů a s dalekohledem v ruce lamentovat, jestli ty černé slepice před námi jsou kormoráni. Naším velkým cílem bylo spatřit husy polní a orly mořské. Původní plán byl ještě smělejší - přijet před východem Slunce, pozorovat rozlety husího hejna na pastvu doprovázené útoky hladových orlů a tento okamžik idylicky zakončit uvařením kafe v moka konvičce na vařiči. Plán se ale během pátečního odpoledne rozplynul při ohromujícím zjištění, že v březnu už se rozednívá tak brzo, že bychom musely opustit vyhřáté postele už v 5 ráno. A jelikož venku stále panovala ta hnusná nekonečná kosa a naše těla i mysl už byla v těžkém jarním rozpoložení, tak se nikomu z nás vůbec nechtělo podstupovat takové utrpení. Vyjeli jsme teda podstatně později. Jinak docela poklidnou jízdu jsem zakončila smrtící zatáčkou k parkovišti, od kterého pak vedla naše trasa podél nádrže až do Věstonic. Byla STRAŠNÁ zima. Nasoukaly jsme se do svých sexy outfitů, a soudě podle Alčiného dobírání jsem ji svojí homelesáckou vizáží opět nezklamala. Hned po pár krocích jsme odbočily z cesty a zamířili na cestičky do houštin u břehu. Myslím, že naposledy jsem takhle s kamarádkama blbla, když mi bylo 6 a to u nás na zahradě v hustém křoví. Tam je husa! Tam kormorán! Tahaly jsme se o dalekohled a strašně nahlas šeptaly, zatímco jsme dusily smích, protože jsme si byly vědomy, že jsme úplně marné, protože sotva poznáme vrabce. Když jsme se vymotaly z houštiny na otevřené prostranství, políbil nás ještě studenější vichr, což ocenila především Alča, která si v jarním opojení úplně zapomněla rukavice. Prostě to, že se začneme míň oblíkat neznamená, že přivoláme jaro...taky mám problém se s tím smířit. Takže smůla. Vedle na poli se pásly husy, na levo na vodní hladině nádrže se to hemžilo všemožnými vodními ptáky, a tak nebyl čas řešit Alčiny mrznoucí končetiny! Dalekohled, příručky a atlasy mezi námi neustále kolovaly, pobíhaly jsme po kamení na břehu ve se snaze se dostat k ptákům pohupujícím se na hladině co nejblíž, div jsme si nezvrtly kotník. Náš zájem naprosto kolidoval s ledovým klidem kachen vznášejícíma se apaticky na hladině tak, jako to dělají už po staletí a zřejmě po další staletí dál dělat budou. Colin Firth ani husy nebo kachny samy ale netuší, jak fascinující je život ptáků. Spoustu druhů na Novomlýnské nádrže přilétá z dalekého severu. V našich vodách se zdržují přes zimu do března, protože voda zde zpravidla nezamrzá. Cestou domů se ale Alča od jednoho pána v autobuse dozvěděla, že minulý rok nádrž zamrzla a všechny druhy ptáků se shromáždily u malé nezamrzlé vodní plochy. Všechny ty poláky, kachny, husy, orly i hoholy měli ptáčkomilové jako na dlani na jediném místě hned u silnice. Nám při naší výpravě na úspěšnosti v pozorování kromě malých zkušeností, bránil taky okolo poletující Arčí, Alčin dalekohled značky Lidl a náš hlasitý hovor doprovázený stupidním chichotáním. Ledový vítr nás zavál do Dolních Věstonic. Asi tříkilometrovou trasu jsme prošly za neuvěřitelné dvě hodiny a tím se potvrdil nečekaně velmi správný odhad trvání téhle trasy v našem ptačím průvodci - tedy v rozpětí od 1 do 6 hodin. Brzo nás tak přešel smích při plánování trasy na léto, kde by podle průvodce 7 km "dlouhá" trasa v Beskydech mohla trvat 6-24 hodin. Zatímco se pod stolem hromadily nánosy bahna odpadávajícího z našich střevíců, ládovaly jsme se v jinak docela elegantní restauraci fazolovou polívkou a jako dezert jsme si dopřály zmrzlinu s podobou a příchutí vepřové panenky se sladkou roládou připomínající velikostí i barvou bramborové knedlíky. Netušíme, jak to dokázali. Když jsem přivolala Arčího, abych vyzkoušela, jestli to bude chutnat aspoň psovi, jediným ladným pohybem mistrně rozlil misku s vodou, která se okamžitě smíchala s hromadou bahna pod stolem a vytvořila solidní bažinu. Ve snaze omluvit se personálu a nepořádek po sobě uklidit jsme bahno roztahaly po celé restauraci. Při našem útěku ven se Arčí ještě z neznámého důvodu vyčůral na zeď v chodbě. Nedokázala jsem pochopit, proč jsme si před vstupem do restaurace neočistily boty a proč Arčí čůrá uvnitř budovy. Něco hrozně zvláštního muselo být ten den ve vzduchu a orel mořský to nebyl. Následovala krátká procházka na vytrávení. Funěly jsme do kopce k Děvínu a naše blátotlačky se dál obalovaly bahnem. To nám vnuklo skvělý nápad - stavit se po procházce do naší oblíbené restaurace ještě na kafe. Pud sebezáchovy a zbytky úcty nám v tom ale naštěstí zabránily.
Z vrcholu jsme se rozhlížely po našem milovaném kraji a v duchu přivolávaly jaro. Tahle zima už byla trochu moc dlouhá. Cestou zpátky se nám ještě pořádně připomněla, když jsme se s Ivčou ušlechtile rozhodly doprovodit Alču po dlouhém mostě vedoucím přes nádrže na autobus do Strachotína. Studený vítr nás ale rychle zahnal zpátky k Věstonicím, kde jsme se s Alčou rozloučily a vykročily jsme s Ivčou svižným krokem a s dalekohledem schovaným hluboko v batohu zpátky směrem k parkovišti. Tentokrát nám cesta netrvala zdaleka tak dlouho. Obloha se mračila a za rytmu ospalého blues jsme se přibližovaly kouzelnýma okreskama k domovu. U Velkých Němčiček jsme hned u silnice nečekaně zahlídly čejky chocholaté a o dva dny později mi docvaklo, že nedaleké Čejkovice se asi jmenujou po nich. Co všechno nám ti ptáci ještě prozradí? Carol had birthday so she took her car and drove us all the way down from Ponta Grossa to Floriánopolis paradise. This 22 years old bitch (at that time ;) was riding like badass during the heavy rain and among all the crazy stupid huge trucks tirelessly competing with each other. Everybody in the car – like three people in total – was hoping that the weather will be much better in our final destination. Some of the cars we met on the way didn‘t even reach their destination that day as they became victims of one of the car crashes caused by the insane truck idiots. Anyway, we had the biggest hardcore chauffeur who brought us safely to the sunny paradise. Yees, all the clouds disappeared by miracle and all we had was sunny, hot weather with salty beach vibe all around. So it wasn’t a fairytale! Floripa really is something so beautiful I had no idea that it exists! GPS took us through the city which looked kind of like another concrete jungle but behind the hill beautiful valley opened in front of us with a lagoon, perfect beaches, sand dunes and green Atlantic forest. Carol tuned the radio by Beach Boys once more while we were trying to find our hostel. And it worth it! Hostel was perfect, with super chilled dude living his dream and a an incredibly hot volunteer Sam from England which was often going for a run without a t-shirt so me and Carol were always ready to wish him and his abs a nice run at the door. We felt in love with him completely plus Carol got crazy about his British accent. Still, I was more in love with José, the guy at the reception cause I just adored his relaxed vibe. He was probably just high but who cares. After we recovered from the daze we could start enjoying Floripa. For that Carol and Rafael needed tones of bier and a regular dose of ice. So our morning routine for the next days was to buy a big bag of ice for this couple of alcoholics. First day they drank bier on the beach Joaquinha and I joined them right after exploring all the rocsk, huge waves and long beach. After we played with the ball and were the last ones who left the beach. At night we were cooking and chilling in the hostel, Cagol with Rafael were playing guitar and I was vainly trying to sing Bom Brasileiro from Cachorro Grande. Next day I forced both of them to take me to the Tamar project so we spent nice morning educating ourselfs about all Brasilan turtle’s problems. With heads full of environmental issues we shamelessly ate huge amount of seafood at the beach and Carol poured all of her orange juice on her. She got another one for free and she didn’t even have to say that she has birthday! In the afternoon I finally took a chance at the beach Barro da Lagoa, rented a board and jumped in the flat ocean which from mine point of view was full of scary waves. Cagol and Rafael jumped on the blanket, kept drinking their bier, felt asleep and got so burned that eventually I looked like a real Brazilian chick and they looked like fucking European tourists. After I went out of the water I said with happy but sad voice: “I didn’t catch any fucking wave!” and they both clinked with their bottles and sad lazily: “It doesn’t matter how good you are, what really matter is how you look at it!” Amazing thoughts they have right? Would be a great deep and inspiring instagram post! morning duty Thanks so much for the inspiration guys... That night we went to the party on the beach and after that I finally experienced some of the Brazilian guy’s flirting charm. While we were drinking on the terrace I went to put some new music on YouTube. This guy was working in the hostel and while I was writing songs in the search engine he took the keyboard and started to write on his own: “You are so beautiful and have beautiful eyes, I want to marry you and have hundreds of kids with you!” Even my low confidence identified quite quickly this flirting intension but it didn’t let me leave my sarcasm and batted his generous offer by cold comment and devils laugh: “You only think I’m beautiful cause it’s dark!” (And you probably really need to fuck with someone). Heh, not me! I’m in love with relaxed José which doesn’t give a shit about me which is great cause after all I had my relaxed boyfriend on the other side of wide Atlantic ocean. Next morning Carol with her favourite Beach Boys screaming „Hawaiii!“ was driving us to the Mole beach. This beach was definitely for locals. After we walked through the beautiful sandy pathway surrounded by palm trees and green forest we entered wide beach full of Brazilian surfers hitting the waves with a real style. No renting, no chance to enter their kingdom so I sat down and watched with respect. The roads in Floripa are surrounded by sand boarding spots. I don’t even know if we could have another chance to do this kind of stuff ever again in our lives so me and Carol took this chance seriously. The binding was a bit bigger than necessary but still it reminded a little bit of snowboarding so I rode these sandy waves without a problem. The bigger problem was to climb all the way back up. Carol was super funny trying to ride it, she probably ate a lot of sand. sandy mountains Floripa is not a place for 3 days, maybe even 1 year wouldn’t be enough. Combination of all the elements – ocean, forest, sand dunes, lake and great vibes are attracting many people to come back and stay here for long months, years or even start here a new life. Hopefully I will be one of them one day. But before I do so, I need to buy a lot of sun cream for my white Brazilians friends, barrels of bier and a big house for all of us! Cause this time all the crew has to come! Thank you Carol from all my heart for this amazing trip and happy birthday! :-D Video where nothing is happening just few shitty videos from our trip puzzled together with our favourite music. Half of the video contains record of thrilling footbal match between Cagol and Rafael. Miss youuu! ☼♫♥
Download the video here Ať už to byl film, knížka nebo články, nepřestávala mě na Dian Fosseyové fascinovat její oddanost gorilám. Jakoby ochrana goril bylo jejím jediným jasným posláním. Věnovala se tomu naplno, tak jak by to mělo vypadat i v mnoha ostatních případech ochrany. Nejednou jsem přemýšlela, jak dokázala oželit všechny "obyčejné" životní události jako mít rodinu, věnovat se jiným končíkům...ne, prostě běhala po pralese, odháněla pytláky a aktivně chránila gorily, které tolik milovala. A tak to taky nezůstalo bez následků. Kromě mnoha přátel, si nadělala spoustu nepřátel. Dala by se označit za blázna, nebo to tak alespoň spoustu lidí utrousí. Mně ale nepřestává hlodat pocit, že možná prostě jen dělala pořádně svou práci. I když byla hodně radikální, jakoby Dian gorilám seslaly nějaké vyšší síly, protože přišla právě včas, aby chránila poslední horské gorily. O Dian byl kdysi dáávno natočený film a k dostání je i její stejnojmenná knížka "Gorily v mlze". Film je nádherný, dojemný a líp ho snad už udělat nemohli, takže na seznámení s Dian ideálka! Trailer: Knížka mi dala zabrat. Kdo není milovník zvířat a rozhodně ho nezajímá až tak podrobný život goril jako spíš zajímavosti o životě Dian, může ji v klidu vynechat. Některé pasáže už byly někdy fakt moc,... příliš podrobné a stejně jsem se ztrácela ve všech gorilích jménech a jejích vztazích napříč tlupami. Jelikož ji ale psala sama Dian, je to cenný poklad, tak jsem ho trpělivě překousala a nakonec jsem byla ráda, protože v závěru se vždycky stalo něco zajímavého. Bylo taky zajímavé nahlídnout do pracovních povinností tak aktivního gorilího ochranáře a vědátora jako byla Dian. Pro milovníky goril povinná četba, těžko existuje rozsáhlejší popis jejich chování a zajímavostí z jejich života. Knížku si doporučuju sehnat z databáze knih, popřípadě ji můžu taky zapůjčit. V poslední době jsem na Dian narážela čím dál častěji. Například National Geographic o ní v září vydal krátký článek a seriál "Dian Fossey: Secrets of the mist". Seriál je v těchto dnech možné sledovat i na českém NG channelu!!! ODKAZ na program. Trailer: Jsem si jistá, že tahle odvážná ženská zanechá stopu v každém z nás. K některým pasážím v knize, filmu a dalších zdrojích se budeme určitě vracet i v budoucnu pro inspiraci a dodání odvahy.
|
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |