Surfování nám v následujících dnech nevycházelo, ale vše ostatní bylo perfektní. I když nám každý den zpravidla půl dne pršelo, bušení dešťových kapek na plachtu od stanu a válení se v přírodě nám vůbec nevadilo. Už jen proto, že nemohlo, nebudem přece na dovči, na kterou si šetříme celý léto nasraní, ne? Tom se navíc díky mobilu, ale především díky své úžasné přirozené inteligenci, samo sebou, hodně rychle zorientoval, a tak jsem se jen nechala pohodlně unášet a vláčet po okolí, užívala si krásných projížděk na prkně a výhledů. I druhý den jsme se poflakovali spíš po Capbretonu. Pohrávala jsem si s myšlenkou, zkusit po nás během naší cesty zanechat co nejmíň odpadu. S Tomášem po boku to však byla myšlenka velmi smělá. O to víc mě proto nadchl místní trh nedaleko od kempu, kde jsem mohla všechno cpát do síťovek a plátěných tašek. Měli tam všechno, co jsme potřebovali. Mísily se tam vůně fuetů, sýrů, oliv, čerstvého ovoce a zeleniny, prostě idylka. Co neleželo bez obalu, bylo v papíru nebo kartonech. Tak takhle kdyby to byla všude automatika, tak bych byla ten náš výlet možná dokázala uhrát na bezodpadový! Realita byla ale bohužel taková, že i když ho samozřejmě mohlo být i mnohem víc, nechali jsme po sobě odpadu pěknou hromadu. Tomovi zase Atlantik komplikoval život s plaváním, protože to není Středozemní moře, a když to foukne, je pěkná kosa. Taky je to problém, když nedokáže používat vlastní hlavu a nevezme si plavky jen proto, že já mu na jeho miliardu dotazů před odchodem ze stanu jen nepřítomně odpovídám – „ano, vem si bundu“, „ano, máš krásné vlasy“, „ne, nemá cenu si brát plavky“…. Měli jsme chuť si dát sedánek na pláži s pivkem. A ejhle! Dvě piva za 6E? Tak to jsme takhle sedli asi naposledy. Že by bylo Portugalsko o tolik levnější? Nicméně, pořád to jisti pivka v plechu, které jsme si v klidu popíjeli na lavičce před pláží La Centrale a mazali si bagety máslem a zdobili je úlovkama z trhu. Po několikátém pivku jsem dostala ohromnou chuť se vykašlat na ostych a na to, že je všude plno lidí a využít pěkného plácku s výhledem na moře k tanečku s Bhangrou.
Tom mi přiklepl na hlavu helmu, neboť správně usoudil, že asi začínám mít naváto. Potom jsme pokračovali směr Seignosse, kam podle mapy vedla ta kouzelná cyklostezka. Mapa taky slibovala skatepark blízko pláže, uhuuu! Cyklostezka svištěla, po levé straně ji lemovaly písečné duny a za nimi hučel oceán. Cesta vedla chvíli z kopce, chvilku do kopce nebo po příjemné mírně svažité rovince. Prostě pohodička a žádný dráma. Když nevycházel surf, aspoň jsme si parádně zajezdili na longboardech a nesloužily nám tak během pobytu jenom jako lavičky, poličky, kuchyňská linka a kdo ví, co ještě. Skatepark v Seignosse překvapil. Nebyl to klasický park, spíš to byla jakási betonová imitace vlny. Chvíli jsem pozorovala zpukaného maníka s dýmajícím jointem v puse, jak sviští tam a zpátky. Pak ještě přišla trojice nějakých obrýlených kluků. Co se dalo dělat, sice jsem se styděla, ale začala jsem se soukat do všech chráničů, to si přece nemůžu nechat ujít, kéž bychom měli něco takovýho doma! Tom šel mezitím zkusit znovu štěstí s plaváním a odebral se na pláž. Nevěděla jsem, co se na takovém místě jezdí a už tak jsem na to měla beztak úplně nevhodný prkno, tak jsem se prostě vždycky rozjela z vrchu a najížděla na betonovou vlnu. Zkoušela jsem nějaký slidy, a i když vůbec nevím, jestli aspoň něco z toho, co jsem tam dělala, dávalo smysl, byla jsem šťastná jak blecha! Cestou zpátky jsme se znovu stavili na pláži La Centrale a na přistávací ploše pro helikoptéry jsme pozorovali západ slunce. Mezitím jsem se zaposlouchala do rozhovoru dvou vedle sedících Češek a ne poprvé si začínala uvědomovat, že Hossegor a okolí asi fakt bude něco jako Chorvatsko s vlnama. Taková destinace českých surfařů. Vždyť i vedle našeho stanu v kempu se chvíli po nás ubytovala partička kluků z Česka a můj známej Štěpán tu taky nedávno byl.
0 Comments
Leave a Reply. |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |