I když nás Biarritz okouzlil, počasí dál řádilo. Místo surfu jsme se tedy rozhodli prozkoumat pár městeček, co nás dělily od Španělských hranic. 10 minutová cesta autobusem nám ve skutečnosti zabrala 2 hodiny. Zatímco doteď se nás drželo štěstí a autobusy jezdily tak, jak se nám to zrovna hodilo, tentokrát se obrátilo proti nám. Když konečně přijel námi dlouho očekávaný první autobus, dojeli jsme s ním ještě dál, než jsme měli v úmyslu – až na konečnou. Prostě proto, že nám francouzština jednoduše zní jako nějaký pravěky dialekt neandrtálců, takže jsme během cesty ani nerozeznali, kdy hlásí naši zastávku, a tudíž nestihli vystoupit. Pokus číslo dva, započatý z druhé strany trasy linky, už se nám podařil víc, a když autobus zahlásil „gbdz!“, vyvodili jsme si z toho dostatečně rychle, že to má asi znamenat „Gare de Biarritz“ a včas jsme vystoupili tam, kde jsme potřebovali. Déšť padal z nebe v nekonečném přívalu, proto jsme byli rádi, že náš druhy autobus má zastávku skoro za rohem. Škoda jen, že jel až za hodinu. Teplo uvnitř jsme pak opravdu ocenili a za chvíli jsem taky odhalila, proč se najednou cítím jako doma v tak cizí krajině plné surfshopů, palem a roztomilých plážových domků….byl to úplně stejný typ autobus, jaký jezdí na lince ze Žarošic do Brna! Jen ty potahy na sedačky máme trochu hezčí, jinak byl uvnitř na chlup stejný! Ještě v autobuse jsme se rozhodovali, kam teda jedem a kde vystoupíme. Pojedeme až na konečnou do Hendaye, posledního městečka před španělskýma hranicema? Nebo do prvního městečka pod Biarritzem, kde se prý surfuje na útese? Nakonec jsme vypadli na zastávce ve městečku přesně uprostřed dvou předchozích – v Saint-Jean-de-Luz. Dlouho, opravdu dlouho tomu je, kdy jsem naposledy tak vřele uvítala Mc´Donald. Zmoklí jak psi jsme se do něj nahrnuli, s báglama a prknama, napíchali mobily do nabíječek, takže náš stůl připomínal elektrickou ústřednu, a s hlubokou ránu ve svědomí (v mém případě) jsme si objednali menu. Venku pokračovala průtrž, a i když už nás to počasí začínalo pěkně srát, jak s náma pořád vyjebává, líbila se mi ta venkovní melancholická atmosféra. Když už nic, můžu si aspoň navodit zasněnou romantickou atmosféru, pustit si Noru Johnes a užívat si, že jsme u oceánu, který hučí za rohem a kolem se tyčí vrcholky Pyrenejí. A to jsem ještě netušila, že tahle oblast je ještě hezčí, než v mých představách. Popojeli jsme od Biarritzu doslova jen pár kilometrů na jih a „městké“ pláže oblepené restauracemi, surfařskými školami a promenádami, se proměnily v okouzlující pláže zastrčené mezi útesy pokryté zelení. Malá městečka jako právě Saint-Jean-de-Luz očividně žila převážně z turismu, ale krajina i prostředí má divočejší, zastrčenější atmosféru, přestože se na každém rohu skrývá kemp, bar nebo apartmán. Deštivé počasí, špatné vlny a konec hektické letní sezóny přispělo k poklidné atmosféře a našemu pocitu, že jsme tu jen jedni z mála turistů. Místní bary připomínaly spíš opuštěné chajdy a při procházce po pobřeží jsme ve vodě pozorovali jen pár zkušených surfařů. Je to taky jediné místo, kde se nám podařilo narazit na správě ošuntělý eco-surf shop, bohužel ale zavřený. Jsem si ale jistá, že to byl přesně ten obchůdek, na jaký jsem si přála narazit na rozdíl od uhlazeného ekologického obchůdku v EQ-love v Biarritzu, na kterém sice není vůbec nic špatného, ale finančně už jejich výrobky nejsou tak lákavé. Nejkrásnější pláž byla ta poslední, na kraji Saint-Jean-de-Luz – „Plage de Senix“. Stejně jako ke všem ostatním, k ní vedla seshora útesu pěkná stezka obklopená hustým lesem nebo ohrádkami s oslíky a koníkama. Kolem postávaly pozavírané venkovní bary nebo parádní velké busíkové food trucky. Na pláži skoro nikdo nebyl, kromě jedné paní, co se snažila prapodivným způsobem vyškrábat na písečný břeh potůčku vlívajícího se do oceánu a vůbec jí to nešlo. Nakonec to ale zvládla bez pádu. Takových míst, kde se říčka nebo potůček vlívá do oceánu, tu bylo tolik, jako jsem snad za celý svůj život neviděla. Mohla bych na to koukat pořád jak je to pěkný a symbolický. Na pláži jsme konečně posbírali nějaké pěkné kamínky a kochali jsme se nádhernou přírodou. Korunu tomu nasadil domeček zapíchnutý do svahu v jednom z kopečků přímo na pláži. Krásný francouzský domeček na pláži….fantazie se roztočila na plný obrátky, to by se nám bydlelo! V Saint-Jean-de-Luz jsme strávili jen jednu noc. Ráno jsme po dlouhé pauze osedlali longboardy a po sem tam pěkné cestě a sem tam prašných stezkách pro chodce jsme se přesouvali do centra. V zálivu se cákali paddle-boardisti a výhled na vodu byl tak hezký, že jsem měla co dělat, abych během jízdy nesrazila nějakého zkřehlého německého turistu. Přístav nebyl tak okouzlující jako ten v Capbretonu, ale centrum nás překvapilo. Baskická architektura má něco do sebe. Bílé domky s červenými, dřevěnými okenicemi vypadají jako z pohádky. Úzké uličky obklopené obchůdkama, restauracemi, s mořskými plody nebo masnou s obřími fuety nás jakoby přenesly o pár století zpátky. Počasí se začínalo pomalu moudřit a zdálo se, že pravidelné půl denní sprchy by už nemusely být každodenní záležitostí. Radši jsme se ale brzo vrátili do kempu sbalit stan, protože při pohledu na nerozhodnou oblohu, už jsme žádným předpovědím nevěřili (jako já jim nevěřila už od začátku…….). Zkusili jsme přejezd na prknech ze Sain-Jean-de-Luz přes Bidart do Guéthery, ale ten už byl trochu nad naše schopnosti. Buď jsme se s těžkýma báglama na zádech pokoušeli sjet obří strmé kopce na různé, většinou neúspěšné, způsoby, nebo se trmáceli do kopců nahoru, ale hlavně – hlavně nás svíral velikánskej hlad! V místní zapadlé restauraci nám velkoryse nabídli dost dobře vypadající oběd za cenu naší denní útraty, tak jsme s kručením v břiše odmítli. Po téhle bolestivé ztrátě, jsem se obzvlášť rozhořčovala, když mi Tomáš remcal do MÝHO řízení MÝHO longboardu a odsekávala ho, ať se stará o SVÝ boty a SVOJE propálený podrážky. Naštěstí né na dlouho to bylo s terénem i náladou jak na houpačce. Na kraji Guéthery po výstupu jednoho obzvlášť strmého kopce, jsme se zhroutili na lavičku a chopili se mobilů. Tom navrhoval přesun zpátky do Biarritzu, já zase hromadu dalších variant a hlavně tu nejnaléhavější – přesun někam k jídlu! V centru Guéthery se začaly objevovat surfařské kavárny a bary, kde se za nepochopitelné částky dalo najíst. Nechali jsme lépe připravené surfaře v čepičkách a kšiltovkách ať se dál ládujou a po dalším kratším výstupu do rušných uliček jsme našli normální bufet zrovna ve chvíli, kdy se spustil pořádný liják. Batohy a longboardy jsme nasoukali pod mražák se zmrzlinou a konečně se najedli vmáčknutí pod jednou střechou společně s dalšími dvěma turistkama. Nahoře v ulici bylo živo. Když déšť zase ustal, šli jsme se podívat, co se to tu celé odpoledne odehrává. Stali jsme se svědky bláznivé přehlídky podomácku vyrobených vozidel. Jakási francouzská verze Gum Gum Stylu se ulicema rozlíhala na plné kule, řidiči v kostýmech se řítili jako blázni a kosili zatáčky obalené balíkama slámy. Po tom, co to jedno vozidlo ověšené nafukovacíma balonkama napálilo do jednoho z balíků slámy, začal přeživší řidič předvádět super taneční kreace a následovala velká party. Po tomhle jsme usoudili, že už jsme viděli všechno a snažili jsme se protlačit davem zpátky do prázdných ulic. Kam teď? Cyklostezka nic moc, dá se říct, že už se někam vytratila. Sem tam nás ještě minulo nějaké praštěné vozidlo, a pak už jsme stáli kdesi na kraji Guéthery u parkoviště a ani jedna cesta před námi ani zdaleka nepřipomínala pohodovou projížďku kolem řeky lemované kapradinami, přesličkami a růžovými jednorožci. Shodli jsme se, že se nám stýská po Biarritzu. Uvědomili jsme si, že možná nadešel ten správný čas se usadit a vrátit se na starý kolena do komfortní zóny – do kempu v Biarritzu a na pláže, kde se nám líbilo nejvíc. Nevím, co začal Tom hledat v mobilu, ale mně se nechtělo jít ani pěšky, ani se pokoušet pochopit nějaký jízdní řád, hledat autobusovou zastávku a pak stejně dojet někam úplně jinam, protože nerozeznáme, kdy hlásí jméno naší zastávky. Nesměle jsem postávala u silnice a zvedala palce s prosebným úsměvem na řidiče. „Ve Francii neberou stopaře!“ ozvalo se vševědoucně za mými zády, načež jsem právě čerstvě vyprovokovaná odpověděla: „Že to píšou na fórech a říkají to ostatní, neznamená, že je to pravda!“ A dál jsem mávala řidičům a prováděla jakési tanečky, abych se zbavila otravných rozpaků, které mě celou polívaly, protože to bylo asi úplně poprvé v životě, co jsem se pokoušela stopovat. „No ták, surfaři jsou přece kůl a frí, někdo musí zastavit!“ rozlíhal se v mojí hlavě prosebně můj hlas, jak jsem si přála, abych to Tomášovi nandala. Po pár trapných pokusech se zpoza zatáčky vynořila velká bílá dodávka a odbočila na parkoviště, kde jsme stáli.
Chvilku nejistoty, jestli opravdu zastavil kvůli nám, přerušil chlápek, který už vylízal z auta, ptal se, kam jedeme, zatímco házel všechny naše krámy dozadu do auta. Tiše jsem si užívala vítězství, Tom ani nedutal. Vnitřek auta voněl trávou, kterou řidič spokojeně potahoval, zatímco jsme si povídali o surfování. Za pár minut jsme už stáli před kempem, popřáli jsme našemu zachránci pěkný život nebo co a vesele se objevili na staré známé recepci. Naposled jsme postavili stan. Tady budem, a už se nikam nehnem. Už žádné přesuny a objevování nových míst. Počasí se určitě zlepší a poslední dny ve Francii si užijeme na místě, kde se nám líbilo ze všech nejvíc. I když divočejší pobřeží u Španělských hranic bychom jenom velmi neradi nechali do budoucna bez bližšího poznání…
0 Comments
Leave a Reply. |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |