Jednou ráno mě Arčí obzvlášť naléhavě tahal ven z postele. Bylo nekřesťansky brzo, ale ze strachu, že ho k tomu přinutil nějaký akutní zažívací problém jsem vstala tak rychle, že jsem ani nestihla otevřít oči a už jsme byli před domem. Arčí ale jen vesele poběhoval okolo a zdálo se, že ven ho nevytáhlo ven nic jiného, než nepřekonatelná chuť se jít proběhnout do krásného ranního lesa. A bylo to opravdu krásné ráno, to se musí nechat. Nabručený a rozespalý škleb na mém obličeji se pomalu ale jistě převrátil ve spokojený úsměv, i když pořád značně mátožný. Chodím Arčího venčit na jednu z mála lesních cest hned za domem, která nevede strmě do kopce a nezpůsobuje mi tak ranní nevolnost z prudkého ranního startu. Pěnkavy a budníčci se už překřikovali, strakapoud poštěkával a ostatní ptáčci, jejichž identita se mi zatím nepodařila odhalit, popěvovali Arčímu do jeho krásného nového dne. Ten stále neprojevoval známky nějakých zažívacích potíží a jen si užíval procházku. A pak se to stalo – zastavil se přímo na místo s jediným úzkým pruhem slunečních paprsků v jinak ještě tmavém lese. Přivřel oči a nasměroval obličej s vyplazeným jazykem a s nesmírně spokojeným výrazem přímo do zářících paprsků. Všechno se zastavilo. Jen tam tak stál a vypadal jako nejšťastnější bytost pod Sluncem. Trošku ohromeně jsem se podívala směrem ke Slunci prosvítajícího mezi stromy do probouzejícího se lesa a musela uznat, že si vybral opravdu kouzelné místečko k rozjímání. Jakoby stál a nemohl se nabažit toho krásného rána. Že by opravdu rozjímal? Mohl se takto zastavit kdekoliv a řekla bych, že nasává lesní pachy a zjišťuje, co je nového. Tohle ale byl natolik kouzelný okamžik, že jsem ho začala jako už tolikrát podezřívat, že je tak trochu romantik. Jeho šťastný výraz prozrazoval, že mě z postele vytáhl takhle brzo, prostě proto, že se chtěl pokochat východem Slunce. Fotka z jiného krásného dne, v tomto případě ne v Krkonoších ale v Portugalsku
0 Comments
Ještě před nedávnem jsem trávila celé dny na zasněžených českých horách učením capartů jízdě na lyžích a snowboardu a teď už sedím v kraťasích na pláži, rýpu vidličkou do těstovin v plastové krabičce a pozoruju klidnou mořskou hladinu. Vedle mě odpočívá Tânia, kolem jsou poházené batohy s mapami, GPSkami a veškerou výbavou potřebnou ke splnění dnešních úkolů. Obě máme po ruce v pohotovosti dalekohled, vždy připravený přiblížit nám nějaké zajímavé dění z ptačího světa.
Tou nejdůležitější ingrediencí do banánových palačinek je písnička Banana Pancakes od Jacka Johnsona. Pokud mě hlas mého idola ze středoškolských let nepovzbuzuje z nejbližšího repráku, zvyšuje se tak pravděpodobnost, že můj kulinářský zápas skončí žalostně. Toto nebezpečí je i za opačných podmínek velmi vysoké. Možná, kdybychom jezdili více na kole, jedli méně masa, neplýtvali bez rozmyslu a cestovali udržitelně, nebyla by za nějaký čas klimatická změna tak neúprosná. Influencerky a youtuberky se v uplynulých letech mohly zpřetrhat, aby před kamerou zamávaly s co nejoriginálnějším menstruačním kalíškem, plátěnou taškou nebo tím nejpřírodnějším šampónem. Možná, kdyby se z bezobalového životního stylu nestal v mnoha případech jen další trend, jehož následování těm skutečně odhodlaným způsobí především finanční vykrvácení a eko-depku, nebyly by po čase extrémní výkyvy teplot noční můrou hospodářů. Možná by pak tolik obávaný mráz během pár březnových nocí zase jednou nespálil květy našeho již rozkvetlého meruňkového sadu. Jako už v několika předešlých letech, nechaly se naše stromy zlákat brzkým příchodem teplých dní a znovu se za to pěkně (doslova) spálily. Celá rozhozená a plná bezmoci procházím sadem a při pohledu na stromy s povadlými zahnědlými květy se ve mně všechno svírá. Vyčítavým pohledem cestuji rozsáhlou Moravskou pouští obklopující naši vesnici. Vyprahlé lány polí se vlní všude kolem a některé úseky jsou obzvlášť názornou ukázkou nešetrného obdělávání půdy.
V letadle panuje zvláštní atmosféra. Pohledem provrtávám sedadlo před sebou a rozum mi zůstává stát nad vším, co se za posledních 30 hodin odehrálo. Motory hučí a ten obrovský okřídlený stroj se s námi rozjíždí k ranveji. Nechápu, jak se takový kolos dokáže vznést do vzduchu, ale přes všechny neutuchající pocity nedůvěry dál spořádaně sedím na sedadle. Přitáhnu si pás a s povzdechem se opřu do sedačky. Letadlo nabírá rychlost a když se odlepí od země, mám pocit, že mě sedačka vcucne. Lisabon zářící ve tmě pod námi se zmenšuje. „Však o nic nejde.“ povzbuzuju se v duchu. „Zase se někdy vrátím.“ Nesmírně vyrovnaná a smířená s nečekaným zvratem událostí jsem škvírou mezi sedadly nešťastným nedopatřením zahlédla mladou slečnu, jak si utírá slzy. Tím vážně ohrozila moji pracně nastolenou vyrovnanost a do krku se mi dere knedlík. U okýnka přes uličku se zase drží za ruce mladý pár a žalostně pohlíží na vzdalující se světýlka pod námi. Kluk konejšivě hladí ruku své milé, která má zarudlé oči. „Třeba jí něco spadlo do oka...“ odvrátím rychle pohled a raději svoji pozornost zaměřím zpátky na potah protějšího sedadla. Pochybuju, že se v tomto letadle vůbec někdo ocitl plánovaně. Už při nástupu se nedalo přehlédnout, že polovinu řady tvořili studenti Erasmu, kteří se, stejně jako já, museli narychlo rozhodnout, jestli využít jednoho z posledních letů z Portugalska do Čech, aby se dostali domů k rodinám. Pán vedle mě si odkašlal a já si jako na povel poupravila šálu, kterou celý den nosím omotanou kolem obličeje místo roušky. „Nebuď trapná!“ okřikuju se hned na to v duchu a rychle položím ruce zpět do klína. Jestli je tu někdo infekční, tak jsem to já s tou měsíc nevypranou šálou a svetrem. Dál sedím v tom zvláštním tichu, jen letadlo hučelo. Vše se po dvoudenním shonu na chvíli zastavilo. Myšlenky se mi začínají vracet zpátky v čase. Anna sedí v křesle, nespouští oči z displeje mobilu a vydatně se krmí novinkama z internetu. „Přemýšlela jsi nad tím, že by ses vrátila domů?“ zeptá se mě. Je 15. března a jsem pořád ještě na jihu Portugalska ve Faru. Právě jsme se vrátili z celodenní práce v terénu na nedalekém ostrůvku a odpočíváme doma. „Ne, to ne...dám tomu tak měsíc a uvidím, jak se bude situace vyvíjet.“ odpovídám odhodlaně a se stejným odhodláním přitom hledám po kuchyni něco na zub. Ulice ve městě zejí prázdnotou, restaurace a obchůdky jsou povětšinou zavřené. Svět lidí se už i tady na jihu pomalu přestává točit a my jsme jedni z mála, komu se každodenní rutina nijak zvlášť nezměnila. Zatím. Druhý den ráno opět vyrážíme na ostrov. Velkou výletní loď už pár dní nahrazuje malý rychlý člun, který vozí pouze náš tým a pár zaměstnanců tamní restaurace. V těchto dnech je jejich náplní práce místo pobíhání kolem hostů generální úklid vylidněného podniku. Dnes jsem v týmu s Ritou, střapatou napůl Portugalkou a napůl Brazilkou. S veškerým vybavením sledujeme šipku na GPSce a vyrážíme na druhý konec ostrova, kde máme za úkol zmapovat vegetaci. Všechny ty čím dál tíživější myšlenky posledních dnů jsem s úlevou nechala na pevnině. České hranice jsou už zavřené. Co teď bude? Jak a kdy se sem dostane Tomáš s Arčím? Je vůbec dobrý nápad začínat teď život v zahraničí, když to začíná vypadat, že se celý svět řítí do jedné velké neznámé? Silný vítr, křik racků nad našimi hlavami a výhled na oceán mě uklidňuje. Všechno se zdá být vzdálené, neuvěřitelné a soustředím se na práci. Určovat druhy rostlin je zábava a jen se opět přesvědčuju, že učit se ve škole seznam rostlin nazpaměť má v praxi nulový význam. Těším se z toho, že mám šanci svoje kdesi pohřbené vědomosti oživit a zarýt hluboko pod kůži. Na obědovou pauzu se vracíme k molu. Vytahuju mobil a jedním pohybem prstu se spojím se světem. „Další e-mail s návodem, jak si umýt ruce...“ zamumlám nevzrušeně směrem k Ritě. Už jsem se chtěla zakousnout do sendviče, když mě hlad najednou úplně přešel. Civím na zprávu, jejíž obsah totálně kontrastuje s okolní pohodovou atmosférou na ostrově. Velká písmena jakoby na mě křičela: … !!! NÁLEHAVÁ ZPRÁVA PRO VŠECHNY ČECHY V PORTUGALSKU !!!….. ….POSLEDNÍ LETY DO ČECH ZÍTRA A MOŽNÁ V NÁSLEDUJÍCÍCH DNECH… ….POSLEDNÍ ŠANCE ODLETĚT DO ČR... Oceán dál klidně omývá břehy nedaleké pláže, barevný maják stále nepohnutě stojí na molu a drží stráž nad malými rybářskými loďkami líně se pohupujícími na hladině. Za mnou stojí modrobíle natřená dřevěná chatrč jako z obrázku. Houpací síť se pohupuje nad polorozpadlou teráskou. Uprostřed tohoto ráje jsem během pár vteřin pocítila, jak se ve mně všechno obrací naruby. Tohle je po všech těch zprávách a narůstajících obavách poslední kapka. Moje mysl bleskem přeletěla na pevninu, splašeně proběhla ulicemi, rozrazila dveře mého pokoje, naházela všechny věci do tašek a teleportovala se do Lisabonu na letiště. Se staženým žaludkem a roztřepanýma rukama, daleko, daleko od Lisabonu, hledím do blba. Můj žaludek promlouval jasně. „Zítra musím domů.“ Nasávám vůni moře a vrhám se obvolat byrokratické kolečko. Když je hotovo, volám bráchovi, který mi pohotově koupil letenku na následující den. Rita se mezitím vrátila k práci a nechala mě, ať si vyřídím, co je potřeba. To taky následující hodinu dělám – v podřepu na písčité pěšině přesně v místě, kde je dostačující signál a smířlivější poryv větru, který se mě nesnaží mermomocí odvát na druhou stranu ostrova. Po zbytek dne a celý následující den soustředím všechny svoje myšlenky na to, aby můj let nezrušili. Hlas letušky narušil hrobové ticho a oznamuje nám blížící se přistání v Praze. Po ještě nedávno absolvované třídenní cestě do Portugalska autobusem mě její oznámení náležitě překvapilo. Mám pocit, že jsme teprve v půlce letu a tak rychlý přesun ve mně ještě více posiluje dojem, že jsem doslova na útěku. Jsou dvě hodiny ráno a po celou cestu se mi nepodařilo najít pohodlnou polohu na sedačce a na chvíli usnout. Tak tedy Praha. Radši jsem už nezkoumala citové rozpoložení spolucestujících. Letadlo nekompromisně dosedlo na zem. Posádka se s námi v portugalštině loučila zautomatizovanými frázemi, a když byli hotovi, srdce mi pokleslo – kdy zase uslyším portugalštinu?
Mraky se po pár dnech konečně roztrhaly a pustily na svět pod sebou hřejivé sluneční paprsky. Vzdouvající se vlny si prohlížím s veškerou úctou a respektem vypěstovaným během života stráveného na březích placatého rybníčku na Moravě. Po včerejším deštivém antré s největším pěňákem, co měli na půjčovně, jsem dnes stála připravená se opět vnořit do vln s jen o něco menším plavidlem. Jdu na to pomalu, hezky od nuly. Přestože jsem se zdržovala výhradně ve svojí komfortní zóně, neuspořádané vlny mi občas rostly před očima. Moje maximální soustředění by dokázalo narušit jen máloco. Ale co je to tam za velkýho racka? Že by to byl...srdce mi poskočilo...terej? Terej! Symbol mého malého osobního vítězství nad akademickou povýšeností*. Vlny mě k mému překvapení najednou úplně přestaly zajímat. To sice není idelní stav, ale i přes vysokou hladinu adrenalinu v mém těle jsem někde uvnitř moc dobře věděla, že stojím jen pokolena ve vodě, kolem nikde nikdo a moje situace tím pádem zdaleka není tak dramatická. Pohodlně jsem se opřela o svůj vor a úplně jsem se poddala pozorování dění na obloze. Už mě začínalo bolet za krkem a slaná voda mi bez přestání omývala doširoka otevřené oči. Terej působil podobně soustředěně. Vyhlížel pod hladinou kořist a dával si při tom dost načas. Pak se konečně rozhodl a jako šíp zmizel pod hladinou. “Joooo!” zaradovala jsem se ze svého ornitologického úlovku. Nevím, z čeho jsem měla větší radost. Jestli z toho, že jsem přistihla tereje při lovu, nebo že mě konečně něco vytrhlo z otravné nejistoty, zda-li přežiju třiceticentimetrové vlnobití. Svoji pozornost jsem po této dlouhé minutě znovu zaměřila na vlny. Zlomila se zrovna jedna větší, spolkla jednoho neúspěšného surfaře a hrnula ke břehu hromadu pěny. Rychle jsem se vyškrábala na prkno a začala pádlovat. Špičky k sobě, ruce k hrudníku, pohledem propíchnout kavárnu na pláži a tři, dva, jedna, teď! Pěna mě nesla, dokud se prkno nezastavilo. Plácla jsem sebou do studené vody a nechala sebou vláčet jako vyvrhnutá velryba. Je tady krásně. A příště už vypádluju ven, ať na toho tereje líp vidím.
* koho by snad zajímalo, co tím myslí, může si přečíst tento příběh z února 2017 Nebe nad Francií je zamračené a plné vody. Tentokrát mám sousedku, postarší paní. Z nějakého důvodu zvolila volné sedadlo vedle mě, místo aby si sedla do některých volných dvousedaček. Musela jsem se prostorově uskromnit a smířit se s tím, že to nebude taková válenda jako cestou do Paříže. Proč si nechce přesednout? Sakryš, babo. Podél cesty se najedou začaly objevovat hlodáše evropské typické pro Francouzskou, Portugalskou a Španělskou krajinu. Kochala jsem se žlutými keříky, které kontrastovaly se zamračenou oblohou a konečně o něco víc pocítila, že jsem se ocitla v jiném kraji. Paní po mém boku mě inspirovala svojí schopností nepohnutě spát v jedné poloze po celé dlouhé hodiny. Trošku neomaleně si ji prohlížím a přemýšlím, jestli do ní žďuchnout, aby zavřela pusu. Nechápu, jak to dělá. V mém případě je hledání polohy, ve které konečně usnu, zábavou na několik hodin. Ona si jen tak sedne a spí jako socha. “A jsi si jistá, že ještě žije?” píše mi Tomáš. Ze sladkého spánku ji k mojí úlevě probrala přestávka. Využila jsem příležitosti oprášit portugalštinu. Ukázalo se, že je původem z Angoly, ve Francii studovala jazyky (včetně ruštiny) a taky tam pak pracovala pro UNESCO. Teď žije v Portugalsku. Byla na mě milá a později mi koupila dva pytle bonbónů, které jsem pak s sebou musela všude tahat. Padla noc, a když jsem se probudila, byli jsme už v Baskicku. Moc mě mrzelo, že úsek cesty, na který jsem se tolik těšila, projedeme zrovna po tmě. Po vzoru mé nové hodné tety jsem tedy znovu zařela oči a při usínání jsem vzpomínala na výlet s Tomem, který jsme podnikli do míst, kterými jsme právě projížděli. Klikni na obrázky a dostaneš se do deníku z Francie Vzbudila jsem se až na hranicích s Portugalskem, kde jsme zastavili na snídani. Vešla jsem do restaurace a teta už na mě zvesela mávala od stolku. Popadla jsem crossiant, kafe a pánovi za barem jsem zmateně poděkovala slovíčkem, které ani neexistuje, protože jsem v tu chvíli ještě nevěděla, kde vůbec jsme. Aniž bych to nějak rozlišovala, vychvalovala jsem místní kafe před tím v Česku, jen abych mohla něco plácat v portugalštině. Uznale přikyvovala, mluvila o bonbónech, co mám moc rád její manžel a pak s tajemným výrazem ve tváři zmizela. Do nastartovaného autobusu připraveného k odjezdu se vrátila celá zadýchaná s náručí plnou zmíněných bonbónů, které mi nekompromisně hodila do klína. Dva igelitové pytle plné bonbónků v plastových obalech naprosto zdevastovali veškerou moji snahu vytvořit po cestě co nejméně odpadu ze svačinek a benzínových jídel, ale přijala jsem tento dar s patřičnou pokorou a uznáním. Vždyť té nebohé paní málem ujel autobus, protože mi kupovala dárek. Nasrat na planetu, třeba ty plasty mořským živočichům časem zachutnají. Venku bylo vše ještě stále zahalené v ranním šeru, ale siluety prozrazovaly, že se ráz okolní přírody výrazně proměnil. Když jsme kolem sedmé ráno přejeli hranice s Portugalskem, mohla jsem se konečně za světla kochat výhledy na kopcovitou krajinu plnou zeleně a potulných kamenů. Na horizontu za námi se rýsovaly vrcholky Serra da Estrela, nejvyššího pohoří Portugalska. Lány polí s vyčerpanou půdou vystřídala kopcovitá rozmanitá krajina plná sadů, pastvin, remízků, podmáčených půd a potůčků, u kterých se spokojeně pásly krávy a ovce. Uprostřed louky sousedící s lesíkem nepohnutě stála volavka bílá. Nedaleko od Castela Branca se objevila celá kolonie bílých čápů, kteří dlouhými zobáky pročesávali vysokou trávu. Pár metrů od nich se vynořilo nespočet hnízd postavených na vrcholcích stromů nebo elektrických sloupech. Podobný zážitek jsem s čápi měla v roce 2015 při výšlapu z Coimbry do Figuery Foz Kromě čápů se začaly objevovat stromy ověšené pomeranči a citróny. Po všech těch hřejivých pozorováních mi úplnému naplnění zbývalo jediné. Při příjezdu do Castela Branca jsme míjeli sídliště s vysokými paneláky. Pohled jsme automaticky namířila ke střechám budov a nezklamali – rorýsi pilně obletovali budovy a jako šipky mizeli ve vletových otvorech. Od příjezdu do Lisabonu nás dělilo ještě dobrých pár hodin cesty. Na benzinkách jsem se neodočkavě ládovala portugalskýma dobrotama a oslavovala tak příjezd do země, kterou jsem po celé roky nedokázala pustit z hlavy. A nejen kvůli jídlu. Po kliknutí na obrázek se dostaneš na stránku Birdlife International s článkem o letišti a odkazem na petici
Kdo by to byl řekl, že na Francouzském autobusovém nádraží nebude nějaká příjemná zašívárna nebo aspoň úschovna zavazadel. Nemám tím pádem na výběr a pomalu přimrzám k plastové barové židličce ve studeném bufetu. Z velkého okna hned za stolkem nepozoruju rušné deštivé ulice Paříže a všední životy Pařížánů schovávajícími se pod barvenými deštníky. Naopak, vychutnávám si idilycký výhled do sterilní nádražní chodby obehnané šedobílou zdí přerušovanou vchody k jednotlivým nástupištím. V jednom z nich přešlapuje z nohy na nohu osamělá paní a vyhlíží v prosotrné garáži zející prázdnotou svůj autobus. Jestli jede tím, co já, tak jí fandím, protože ten přijíždí až za dvě hodiny. Chystala jsem se zajít si pro další hrnek čaje, ale milý pan bufeťák právě zabouchl dveře, zamkl je na pět západů z různých stran na různé způsoby a zbyl po něm jen ledabyle přilepený vzkaz na dveřích ve francouzštině. Zůstala jsem napospas v útrobách ledového bufetu bez čaje, bez topení a hromadou svých zavazadel. Cesta z Prahy probíhala hladce. Až na to, že jsem byla obklopená členy početné rodiny, jejíž příslušníci bez přestání prskali, chrchlali a dalšími různými způsoby dávali vědět o svojí přítomnosti a momentálním skupenství jejich bacilů. Vzduch se v kabině vůbec nehýbal. Snad by bylo příliš troufalé poprosit jednoho z neustále vysoko nadskakujícím potomků, kterému jeho vlastní máma seděla po odpočívající levici, aby si zakryl pusu, než svým dalším mocným kýchnutím posprejuje nevinné oběti jeho zanedbaných základů etikety. Další člen tlupy sedící vedle mě přes uličku – holčička s prasečím obličejem, tmavýma střapatýma vlasama a hustým obočím téměř srostlým do výhružné linky – si mě nepřiměřeně často a dlouho přeměřovala svým zvláštním, řekla bych snad hladovým, pohledem. Její pozorností jsem nebyla tak poctěna, jako spíš znepokojena. Připomínala tak trochu bláznivou Viktorku, s tím rozdílem, že tahle se cestou ke splavu schovávala před častými bouřemi v cukrárně. Ke konci cesty jsem sebrala všechnu odvahu a její upřený zkoumavý pohled jsem jí oplatila opravdu dlouhým tázavým pohledem. Po asi půlhodině vyhroceného očního kontaktu vylekaně uhnula a upřela svůj zrak do sedačky před sebou. Nedaleko od Paříže jsem si povšimla, že tiše zvrací do papírové tašky Lidl díkybohu vystlané igelitkou. Trochu se mi jí zželelo a nabídla jsem jí mentolku. Poplašeně odmítla. Zanedlouho vyčerpaně usnula a zůstala natažená jak dlouhá tak široká přes obě sedačky až do cílové stanice. Tam, věrná svým rodinným etickým zásadám, zanechala tašku s překvapením u svojí sedačky a navždy opustila prostory autobusu bez jediného mrknutí oka. Sdělila jsem tu šťastnou novinu odevzdanému panu řidiči, který mi na oplátku prozradil, jak se dostanu na autobusové nádraží, odkud mi pojede spoj do Lisabonu. Opustila jsem autobusové nádraží Bercy Seine s vědomím, že jestli jsem nechytila Corona virus během této cesty, můžu se hrdě prohlásit za imunního jedince. Venku byla ještě celkem tma a lilo jako z konve. Navěšila jsem na sebe všechny ty bágly a vyrazila do ulic plných hlubokých kaluží s hnědou vodou. Mým úkolem bylo, co nejrychleji zalézt do metra. Naštěstí značení bylo dobré a za chvíli jsem už pátrala po svojí pozici ve spletité mapě plné barevnýmých čar. Za chvíli jsem se zorientovala a tentokrát velmi vděčná za eskalátory se ponořila hlouběji do podzemí. I přes tři přestupy, které mě čekaly, ubíhala cesta hladce a naštěstí necestovalo moc lidí. Gallieni byla moje cílová stanice a zároveň konečná stanice linky 3. Jen co jsem vystoupila, ukazatele mě naváděli přímo k nástupištím Eurolines. Zajímalo by mě, co to má ten pan bufeťák za pracovní dobu, nebo morálku? Neustále přichází, odchází a bufet je přístupný v nepředvídatelných intervalech. Zpravidla se ale dveře zavřou pokaždé, když se chci už konečně odtrhnout od deníku a jít si pro ten čaj. Už se těším, jak zalezu do teplého autobusu a nacpu zmrzlá chodidla do tlustých ponožek. Musím říct, že Florenc je proti tomuhle jak Hilton mezi autobusáky.
Za okny řádí vichřice, smrkám do toaleťáku a Arčí občas vykvíkne ze spaní a praští packou o zem. Do černočerné tmy září můj noťas a za ním mžourá můj brýlatý ospalý obličej, který odmítá namířit zrak na hodiny. Včera jsme se přistěhovali z Krkonoš zpátky na Moravu, ale né na dlouho. Celý den jsem vlastně jen vybalovala a znovu balila. Z vaku jsem vytáhla snowboard, zatlačila hořký pocit z nevyhnutelného konce sezony a postavila ho do posvátného rohu v pokoji. Vak jsem nechala otevřený na zemi, abych do něho ráno mohla pro změnu zabalit longboard. Ze skříně jsem vytáhla nestydatě zaprášený neopren a přemýšlela, jestli mi vůbec ještě bude. Všechno jsem dělala naprosto přítomně, ani jsem se nostalgicky nezasnila nad tím, jak je to skvělé, že se mi to konečně podařilo – příští týden se vracím do Portugalska. Asi už stárnu a jsem čím dál věcnější. Věděla jsem, že to udělám, jen jsem to chtěla udělat, pokud možno, pořádně. A tak je to pět let od doby, kdy jsem se do Portugalska bezhlavě zamilovala a Arčí občůral svůj první olivovník. Tři roky od té doby, kdy jsem tam zakusila práci snů. A teď se k ní zase vracím. Už zase budu pozorovat ptáky. A už se tomu zase se hihňám. únor 2015 Ačkoli už mám pěknou řádků měsíců po škole, nejedu do Portugalska za prací ve správném slova smyslu. Nejedu ani jako studentka, doktorandka nebo stážistka ale jako dobrovolnice. Evropská Unie totiž přeje i těm, jež stále nemají dost a chtějí i po škole cestovat, žít v zahraničí a získávat nové zkušenosti. Dokonce by ani nevadilo, kdybych nikdy nestudovala. Projektů v rámci Evropského sboru solidarity se totiž může účastnit kdokoliv do věku 30 let. Stačí si vybrat oblast zájmu, zemi, organizaci a vychytat termíny pohovoru. My se do Portugalska chystáme na dobu neurčitou, ale projekt, který jsem si vybrala, trvá 10 měsíců. Budu se snažit žít ze stipendia od EU, a když to nepůjde, rozhodím sítě i mimo oceán. Kormorán chocholatý, ostrov Berlenga, leden 2017 Snad se mi tedy podaří úspěšně zdolat všechny administrativní překážky a zakotvíme na delší dobu v té krásné, překrásné zemi. A vy, co s to s vámi cuká, zjistěte si, jaké jsou vaše možnosti. I kdyby vám bylo přes 30, věřím, že ani Evropským sborem solidarity to zdaleka nekončí. Cascais, leden 2017 Odkaz na Evropský sbor solidarity (dříve známý jako Evropská dobrovolnická služba): https://europa.eu/youth/solidarity_cs
Příroda volá, tak balíme batohy a vyrážíme na výlet do hor. Po týdnech strávených balením čajů a koření ve fabrice to potřebuju jako sůl. Celá nedočkavá švitořím na Arčího adresu spoustu nadšených prupovídek, kterým nemůže rozumět, ale tváří se, jakoby naopak rozumněl moc dobře každému slovu, oči mu svítí a sdílí mé nadšení. “To máš croxy, co nosíš ke slepicím?” koukám překvapeně na Tomášovy skvrnité boty, když míříme k nádraží. “No a co, to jsou nejlepší boty.” potvrdil moji domněnku. “Jak jsi to vůbec poznala? Vždyť jsem si je umýval.” Ten kluk má styl. Třeba se budou jednou takové boty prodávat za tisícovku. Už jsem viděla kalhoty rádoby zacákané jako od malíře nebo žabky, které vypadaly jakoby je přežvýkala kráva. Čekáme na vlak. Arčí se raduje ze života a při jednom špatně vypočítaném výskoku uštředil mému milovanému chovateli slepic nemilosrdný úder přímo mezi nohy. Opět nastal ten okamžik, kdy se mermomocí snažím představit si, jak moc to asi bolí. Moje úsilí je úplně marné, Tomášův fialový obličej napovídá, že takovou bolest jsem nikdy nezažila. Chvíli se zvědavě vyptávám a při podrobnějším popisu celého průběhu bolesti pokorně děkuji, že nejsem chlap. Ve vlaku vylovím z batohu snídani, na kterou se už tolik těším. Arčí se skromně rozvalil přímo uprostřed uličky, jak je jeho otravným zlozvykem. Vystavuje tak spolucestující tvrdé zkoušce charakteru. Kdo je psa ochotný s úsměvem překročit a kdo nás jediným podrážděným pohledem zpraží a zároveň požádá abychom si “toho psa laskavě dali na bok”? Parkrát Arčího přemluvím, aby si lehl k nám, ale po chvíli se vždycky přestěhuje. Kašlu na rozvoj svého charakteru, po zbytek jízdy jsem bezohledná a věřím v lidskou schopnost překročit psa. V Šumperku stíháme před přestupem na další vlak krátkou návštěvu centra spojenou s využitím tamních veřejných služeb – malebného Coopu a bankomatu. Hledíme na sochu dvou dětí pod deštníkem, Arčí očůrá pár rohů a následně si s velkým zájmem prohlíží I tento páreček dětí. Vodítko mu úspěšně znemožnilo spáchat ten vandalský čin, a tak aspoň demonstrativně očůral nedaleký odpakový koš. Čas letí, není zbytí a my musíme toto úchvatné místo opustit. Na nádraží Tomáš přichází s tyčinkou KitKat. Jako samozvaný zastánce produktů bez palmového oleje hluboce klesl v mých očích. Pokárala jsem ho, že právě jí orangutanní prst* a nastoupili jsme do dalšího vlaku. Šumperk už je takové horské městečko, přemýšlela jsem, kde nám bude v zimě konec. Kéž by někde na horách! Kromě nás nastoupil do vlaku nával turistů. Sedli jsme na poslední volná místa v uličce u toalet. Bohužel se snad každému přitomnému chtělo po cestě na záchod. Arčího uhýbací manévry jsme intenzivně trénovali až do Koutů nad Desnou. V mezičasech hltám článek o Novém Zélandu v časopisu Lidé&Země a paní před námi klopí víno. Je čím dál hlučnější a rozvernější. V Koutech se většina lidí odebrala k lanovce. Praly se vě mě pocity úlevy, že davy nemíří do lesa s námi a znechucení nad tím, jak líná je většina populace. Přemohl nás ovšem ještě primitivnější pocit – hlad. Hulákání opilé paní se pomalu ale jistě vytrácelo v dálce, když jsme se blížili k restauraci. I přes bohatou snídani, kterou jsem na cestu připravila s ušlechtilým ekonomickým záměrem, jsme si po polívce objednali rovnou celý oběd. Ovlivněná ranní četbou jsem začala vzpomínat na naše starodávné plány s cestou na Zéland. Snad ještě teď mám někde vytištěné manuály, jak přivézt psa na Zéland a co vše je potřeba zařídit. Je to jeden z těch plánů, co zůstal pohřben v šuplíku. Po druhém pivu se mi začalo stýskat po opilé paní, teď už bych její společnost ocenila více. Nejvyšší čas vyrazit. Chichotání mě přešlo u prvního kopce. Měl přinejmenším 89 stupňů a sluníčko hřálo víc, než jsme očekávali. Míříme k horské chatě Švýcárna. Rozplývám se nad krajinou a nasávám horský vzduch. Jen ty otravné motorky pořád řvou. Počasí vyšlo opravdu nádherné a to bylo zřejmě znamení pro všechny motorkáře v republice, aby přijeli užít jednoho z posledních dnů sezóny. Na nedalekých serpentinách to žilo, jakoby se tam konaly závody. Motorkáři jezdili nahoru a dolů, pořád dokolečka a rámus se rozléhal lesem tak silně, že na začátku trasy jsme skoro neslyšeli ani vlastního slova. A motorky jsme v dálce slyšeli po celou dobu výšlapu. Teprve těsně před Švýcarnou jsme došli do bodu, kde bylo konečně ticho. Tomu tedy říkám útěk před civilizací. Chudáci zvířata, to asi poslední dobou neměli moc klid. Konečně ticho, buchta a kafe. Hodili jsme batohy do pokoje a ještě se nalehko vydali na kratší procházku k Vysokému Vodopádu. Procházeli jsme krásným lesem plným balvanů a skal, který na mě působil jako úplný rysí ráj. Jestlipak chodil po tomhle kmeni? Nebo po tamtom vzadu? Vzhledem k názvu jsem se na vodopád hodně těšila. Nakonec se ukázalo, že to sice býval nejvyšší vodopád Jeseníků, ale to bylo před povodní a následným sesuvem půdy v roce 1880. Z původních 48 metrů se zmenšil na dnešních 28. Sestupovali jsme podél Studeného potoka po dřevěných lávkách a schůdcích. Hopli jsme na Sokolí skálu, ze které byl pěkný výhled a sešli jsme ještě o něco níž. Den se rychle krátil, a tak I my jsme se už otočili a vraceli se k chatě. Nejsem si jistá, jestli jsme samotný vodopád viděli, ale minuli jsme několik menších kaskád. Na Arčím bylo vidět, že “doplňková” procházka, při které jsme ušli dalších neplánovaných 6km, se na něm začínala podepisovat. Na chatě byl klídek, usádlili jsme se v pokojíku a dali si véču. Arčí v teple upadl do bezvládého spánku a přetrpěl I můj pokus o masáž nohy. V Doublu zase prohrávám, ale horká čokoláda mi nedovolí si z toho dělat těžkou hlavu a vyvolávám další a další zoufalé odplaty. Tyhlety horské chaty mají něco do sebe, Švýcárna je navíc nejstarší v Jeseníkách a dříve budova sloužila jako pastevecká salaš. Není nad to se ráno probudit přímo uprostřed hor s krásným výhledem a východem Slunce. Doufali jsme, že když ráno brzo vyjdeme, vyhneme se davům, které jsme o státním svátku předvídali. Ranní snídaně byla hodně štědrá a to byl parádní začátek dalšího dne. Počasí se tvářilo stejně přívětivě jako včera a vyrazili jsme do chladného rána. Za chviličku už jsme byli pod Pradědem. Stoupali jsme po asfaltové cestě k vysílači na vrcholu. Lidé míjející nás v protisměru byli zabalení do čepic, rukavic a šál, zatímco my vrstvy strhávali. Mraky pokryly krajinu pod námi jako naducaný koberec a nad nimi se třpytila azurová oboha. Po krátkém kochacím kolečku nás studený vítr odehnal a dolů už jsme šli zabalení jako sněhuláci, vymrzlí úplně stejně jako ti před námi. Na nedalkou Ovčárnu už nejspíš přijel první autobus, protože lidí rychle přibývalo. Také auta po asfaltové cestě jezdila jak pominutá a mě začelo docházet, že večer na Švýcárně byla jediné chvíle, která by se dala označit za to, co si představuju pod výletem do hor a útěkem do přírody. Příště snad půjdu zase jen k nám rybníku a tentokrát budu o to vděčnější za ten luxus, že v našich lesích kolikrát nepotkám ani živáčka. Naším cílem byla Karlova Studánka a zvolili jsme trasu kolem Bílé opavy po lávkách a schůdcích. Arčí úzké lávky naštěstí zvládal úplně v pohodě, stejně jako míjení se s pejsky v protisměru. Byla to ta nejkrásnější část výletu a lidí prý bylo pořád málo, vzhledem k tomu, že v létě se prý trasa otevírá jen v jednom směru. Mně už to ale chvilkama připomínalo mačkanici na pražkých eskalátorech. Ročně touto trasou projde více než 100 000 turistů. Takový nápor turistů už hůře snáší I právě ta chráněná příroda, za kterou sem tyto davy jezdí. Především trpí sešlapané rostliny. U vody (I pod vodou) jsem vyhlížela skorce vodního, ale bez úspěchu. Karlova Studánka je krásné lázeňské městečko s pramenem minerální vody. Tady náš výšlap končil. Promrzlí jsme si dali palačinky v cukrárně, což bylo jediné místo, kde nebylo plno. Před příjezdem autobusu jsme se s Arčím ještě vyhřívali na malém travnatém plácku, kam svítilo Sluníčko. Čekala nás dlouhá cesta domů. Byl to krásný nezvyk jet v neděli domů a nelámat si hlavu nad tím, kdy dopíšu seminárku nebo jestli se stihnu naučit na zkoušku. Ve vlaku vedle mě seděl jeden kluk a očividně ho podobné otázky právě hodně trápily. Koukal nervózně z okna, pusou si naprázdno něco opakoval a pokukoval po papíře položeném u okna. Chudák, přitížilo se mi jen při pohledu na něj. Odvrátila jsem od něj pohled do časopisu a užívala si, že už nejsem členem jeho gangu. Budu si číst, co chci a nikdo už mě z toho nebude zkoušet. *KitKat Orangutaní prst Další fotky:Pár odkazů |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |