Nebe nad Francií je zamračené a plné vody. Tentokrát mám sousedku, postarší paní. Z nějakého důvodu zvolila volné sedadlo vedle mě, místo aby si sedla do některých volných dvousedaček. Musela jsem se prostorově uskromnit a smířit se s tím, že to nebude taková válenda jako cestou do Paříže. Proč si nechce přesednout? Sakryš, babo. Podél cesty se najedou začaly objevovat hlodáše evropské typické pro Francouzskou, Portugalskou a Španělskou krajinu. Kochala jsem se žlutými keříky, které kontrastovaly se zamračenou oblohou a konečně o něco víc pocítila, že jsem se ocitla v jiném kraji. Paní po mém boku mě inspirovala svojí schopností nepohnutě spát v jedné poloze po celé dlouhé hodiny. Trošku neomaleně si ji prohlížím a přemýšlím, jestli do ní žďuchnout, aby zavřela pusu. Nechápu, jak to dělá. V mém případě je hledání polohy, ve které konečně usnu, zábavou na několik hodin. Ona si jen tak sedne a spí jako socha. “A jsi si jistá, že ještě žije?” píše mi Tomáš. Ze sladkého spánku ji k mojí úlevě probrala přestávka. Využila jsem příležitosti oprášit portugalštinu. Ukázalo se, že je původem z Angoly, ve Francii studovala jazyky (včetně ruštiny) a taky tam pak pracovala pro UNESCO. Teď žije v Portugalsku. Byla na mě milá a později mi koupila dva pytle bonbónů, které jsem pak s sebou musela všude tahat. Padla noc, a když jsem se probudila, byli jsme už v Baskicku. Moc mě mrzelo, že úsek cesty, na který jsem se tolik těšila, projedeme zrovna po tmě. Po vzoru mé nové hodné tety jsem tedy znovu zařela oči a při usínání jsem vzpomínala na výlet s Tomem, který jsme podnikli do míst, kterými jsme právě projížděli. Klikni na obrázky a dostaneš se do deníku z Francie Vzbudila jsem se až na hranicích s Portugalskem, kde jsme zastavili na snídani. Vešla jsem do restaurace a teta už na mě zvesela mávala od stolku. Popadla jsem crossiant, kafe a pánovi za barem jsem zmateně poděkovala slovíčkem, které ani neexistuje, protože jsem v tu chvíli ještě nevěděla, kde vůbec jsme. Aniž bych to nějak rozlišovala, vychvalovala jsem místní kafe před tím v Česku, jen abych mohla něco plácat v portugalštině. Uznale přikyvovala, mluvila o bonbónech, co mám moc rád její manžel a pak s tajemným výrazem ve tváři zmizela. Do nastartovaného autobusu připraveného k odjezdu se vrátila celá zadýchaná s náručí plnou zmíněných bonbónů, které mi nekompromisně hodila do klína. Dva igelitové pytle plné bonbónků v plastových obalech naprosto zdevastovali veškerou moji snahu vytvořit po cestě co nejméně odpadu ze svačinek a benzínových jídel, ale přijala jsem tento dar s patřičnou pokorou a uznáním. Vždyť té nebohé paní málem ujel autobus, protože mi kupovala dárek. Nasrat na planetu, třeba ty plasty mořským živočichům časem zachutnají. Venku bylo vše ještě stále zahalené v ranním šeru, ale siluety prozrazovaly, že se ráz okolní přírody výrazně proměnil. Když jsme kolem sedmé ráno přejeli hranice s Portugalskem, mohla jsem se konečně za světla kochat výhledy na kopcovitou krajinu plnou zeleně a potulných kamenů. Na horizontu za námi se rýsovaly vrcholky Serra da Estrela, nejvyššího pohoří Portugalska. Lány polí s vyčerpanou půdou vystřídala kopcovitá rozmanitá krajina plná sadů, pastvin, remízků, podmáčených půd a potůčků, u kterých se spokojeně pásly krávy a ovce. Uprostřed louky sousedící s lesíkem nepohnutě stála volavka bílá. Nedaleko od Castela Branca se objevila celá kolonie bílých čápů, kteří dlouhými zobáky pročesávali vysokou trávu. Pár metrů od nich se vynořilo nespočet hnízd postavených na vrcholcích stromů nebo elektrických sloupech. Podobný zážitek jsem s čápi měla v roce 2015 při výšlapu z Coimbry do Figuery Foz Kromě čápů se začaly objevovat stromy ověšené pomeranči a citróny. Po všech těch hřejivých pozorováních mi úplnému naplnění zbývalo jediné. Při příjezdu do Castela Branca jsme míjeli sídliště s vysokými paneláky. Pohled jsme automaticky namířila ke střechám budov a nezklamali – rorýsi pilně obletovali budovy a jako šipky mizeli ve vletových otvorech. Od příjezdu do Lisabonu nás dělilo ještě dobrých pár hodin cesty. Na benzinkách jsem se neodočkavě ládovala portugalskýma dobrotama a oslavovala tak příjezd do země, kterou jsem po celé roky nedokázala pustit z hlavy. A nejen kvůli jídlu. Po kliknutí na obrázek se dostaneš na stránku Birdlife International s článkem o letišti a odkazem na petici
1 Comment
Hana T.
12/6/2021 10:54:27 am
Ty čápi jsou boží!!! To snad ani nemůže být pravda, že se tam všichni uživí.
Reply
Leave a Reply. |
Kategorie
All
Archiv
March 2024
mrkni na to! |